Thrash metal je opravdu zpátky. Hlásá to nejeden hudební magazín a potvrzuje to řada nových desek, které se v poslední době objevily. Anthrax, Testament, Death Angel, Sepultura, Kreator, Sodom a teď konečně také Overkill, rozhodně jedna z nejpilnějších partiček celé thrashové scény. Aby také ne, když „The Grinding Wheel“ je už jejich osmnáctá deska. Tedy číslo, které by si člověk spojoval s takovými dinosaury jako Black Sabbath nebo Deep Purple. Už z toho, kolikátá deska v jejich diskografii je novinka, je jasné, že se od ní nedá očekávat nějaký stylový veletoč nebo experimentátorství.
To si ostatně Overkill vyzkoušeli v devadesátých letech, v době všeobecného pomílení a možná i poslední rockové a metalové horečky, kdy se jejich tvorba, orámována deskami „I Hear Black“ a „Bloodletting“, vychýlila z ryze thrashového směru a absorbovala vlivy Pantery a podobných spolků. Fanoušci to ale tenkrát moc dobře nenesli, tak se s albem „Killbox 13“ Overkill kajícně vrátili ke svému starému stylu. Tvůrčí krize ale trvala až do desky „Ironbound“ z roku 2010, která je opět vyhodila zpátky do sedla, protože nabídla jejich klasický thrash té nejvyšší kvality. Od té doby je tahle parta opět plná života.
Od „The Grinding Wheel“ se proto vesměs očekávalo, že bude pokračovat v podobném trendu jako alba od roku 2010, což se také bezezbytku děje. A právě tento fakt může posluchače novinky rozdělit na dvě skupiny. Jedni budou samozřejmě navýsost spokojeni, protože se jim dostane kvalitního thrashe, přesně takového jaký se hrál v osmdesátých letech, ovšem s modernější zvukovou fazónou, druzí ale mohou být trochu zklamaní, protože dostanou „jen“ další desku Overkill bez známek jakékoliv progrese, bez ničeho, co by už neslyšeli na řadě alb předtím. Protože o tom, jak album bude znít, se rozhodlo nejpozději s úvodní „Mean, Green, Killing Machine“. Možná ale už s otvírákem jejich dávného debutu „Feel The Fire“ „Raise The Dead“. Kdyby jen v roce 1985 tušili, že za dvaatřicet let budou hrát pořád tu samou muziku…
Možná právě úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ je tou nejzajímavější položkou, když se skladba z ostré thrashové linie zvrhne do mnohem melodičtější polohy, kde Bobby „Blitz“ Elsworth demonstruje svůj přednes čistým hlasem. Ovšem to je jen pár okamžiků, kdy se thrashový uragán na chvíli zastaví, ve většině skladeb se jede nabroušeně od začátku do konce. Tu jako v „Gooddamn Trouble“ se přidává punkový feeling, který je daný zejména práskavou basou D.D. Verniho (iniciály D.D. jsou poklonou Dee Deemu Ramonovi), jinde (třeba v "Let`s All Go To Hades") riffy ztěžknou sabbathovskou tíhou a mírně disharmonické vokály v refrénu připomenou lehce (velice lehce) devadesátá léta. Možná tak jediným překvapením může být závěrečný traurmarš v titulní skladbě.
Jenže to všechno u Overkill není žádné novum. Když totiž „The Grinding Wheel“ shrneme, nutně musíme dospět k závěru, že žádné novum rozhodně není celá deska. U „Ironbound“ člověk tleskal a vynášel desku do nebes jako znovunalezený Svatý grál thrash metalu, díku čemuž vydrželo nadšení i na následující „The Electric Age“. U minulé „White Devil Armory“ už pak začal hlodat červíček pochybnosti, jestli Overkill nerozehráli takovou hru, jako před mnoha lety AC/DC a nebudou posluchače zásobovat pravidelně stejným albem, akorát v jiném obalu a u „The Grinding Wheel“ je nutno si přiznat, že při soustředěném poslechu se může sem tam dostavit neodbytný pocit nudy (což může být dáno také až zbytečně natahovanou stopáží jednotlivých songů). Novinka má stále svůj standard a v žádném případě nepadá někam do průměru, ale v příštích letech může být hůř.
|
