Je až s podivem v jaké tichosti a téměř nepovšimnuta tato deska vychází. Přitom jsou pod ní podepsány tři veliké legendy sedmdesátých let, které utvářely tehdejší hardrockovou, potažmo glamrockovou scénu. Suzi Quatro, Andy Scott, Don Powell. Co jméno, to pojem jako hrom. Suzi Quatro, tato malá americká zpěvačka a basistka si jméno udělala v sedmdesátých svými chytlavými hity, z nichž minimálně „Can The Can“ a především „If You Can`t Give Me Love“ jsou neodmyslitelnými milníky světového rocku. Tak lze ale mluvit i o kapelách zbylých dvou členů. The Sweet, kde exceloval kytarista Andy Scott, těch hitů měli hned několik a společně se Slade (tam odtud je bubeník Don Powell) patřili na začátku sedmdesátých let k největším hitmakerům na britských ostrovech, když sázeli jednu skladbu za druhou na vcholky hitparád.
Sláva ale postupem let pominula a proto možná dnes desku projektu QSP nikdy nevítá nadšenými ovacemi. Pravda, The Sweet nebo Slade nikdy nebyli Led Zeppelin nebo Deep Purple, ale přece jen místo na slunci jim bude patřit vždycky. Navíc léta ukázala, že i vysmívaní glamrockeři jsou skutečně dobrými muzikanty a skladateli a dnes se o jejich tehdejších hitech jako „Fox On The Run“ nebo „Cum On Feel The Noize“ už nikdo nevyjadřuje s despektem a jméno jak Suzi Quatro, tak i The Sweet nebo Slade se bere do úst s patřičnou úctou.
Proto toto spojení mohlo slibovat mnohé, jelikož zmínění muzikanti jsou stále zárukou kvality a zejména pro pamětníky musí být toto spojení velice, velice lákavé. Oč se bude jednat stylově, o tom snad nemohl nikdo pochybovat a překvapen bude snad jen ten, který očekával naprosté retro sedmdesátých let. To se naštěstí nekoná, deska je zvukově pevně ukotvena v současnosti, přestože hudebně z ní jsou zcela pochopitelně sedmdesátá léta slyšet. Proto je také potěšující fakt, že i když se nejedná o cele autorskou desku a hudebníci si pomohli několika převzatými věcmi (například od Boba Dylana nebo Dona Everlyho), nepadá nic z toho mezi zatuchliny a o zaprděnosti v minulosti také řeč být nemůže. Skoro až by se dalo říct, že Quatro, Scott a Powell zní dnes moderněji než různé osmdesátkové metalové kapely, snažící se oprášit slávu svých dvou alb vyšlých kolem roku 1985.
Že by z této desky vzešel další velký hit, který by si pánové a dáma mohli připsat do své bohaté diskografie, to se snad ani nečekalo. Suzi Quatro svou další „If You Can`t Give Me Love“ nenapíše, stejně jako Scott své „Fox On The Run“ a ostatně ani jako Plant s Pagem nové „Schody do nebe“. QSP je spíše deska pro fajnšmekry, protože se na ní nachází nejen poctivé muzikantství, ale také do ní všichni tři hudebníci dali velký kus své duše. Deska zpočátku zní spíše jako další sólovka Suzi Quarto, což je dáno velkým prostorem, které v úvodní „Slow Down“ (coververze od Larryho Williamse) dostala dechová sekce, ovšem od druhé „Long Way From Home“ (autorská věc Suzi Quatro a Andyho Scotta) si QSP žije svým vlastním životem a člověk z ní cítí rukopis obou osobností.
I když stěžejní hity své kariéry už tito muzikanti napsali, při poslechu skladeb jako „If Only“ (s vypůjčeným začátkem ze skladby „Cry Tough“ od Poison), baladické „Pain“, těžkotonážního blues z pera Andy Scotta „Mend Of Broken Heart“ (kterou si její autor rovněž nazpíval) nebo výborně vygradovanou "Broken Pieces Suite", která se zlomí z trochu laciného popěvku do těžké hardrockové rifforámy, si uvědomíte, že všechny velké dny tito muzikanti ještě nemají za sebou. Proto je trochu škoda, že deska není složena pouze z autorských věcí, které jsou na této kolekci silnější než předváděné coververze. A to je skutečně co říct, když si uvědomíme od koho (výše zmíněno) ty předělávky jsou. Že by staré legendy skutečně nabíraly druhý dech?
QSP tak představuje veliké překvapení začátku tohoto roku. Upřímně řečeno, od Quatro, Scotta nebo Powella se už nečekalo celkem nic a dostalo se od nich mnoho. Dali svých posluchačům desku, která umí pohladit duši. Už jen tím, že jejich muzikantství je opravdové...
|
