Se Shameless to bylo vždycky tak trochu jako na houpačce. Vždycky, když se jim něco povedlo, následoval pád na hubu. Ne samozřejmě, že by je fanoušci šmahem zavrhli, ale potom, co natočili dobrou nebo až skoro skvělou (v jejich případě nejlepší možnou) desku, přišli s něčím, co jejich předchozí snahu devalvovalo. To se stalo po jejich restartu na přelomu tisíciletí (Shameless totiž na lokální bázi existovali už na konci osmdesátých let), kdy výtečnou debutovou „Backstreet Anthems“ a slušnou následující „Queen For 4 Day“ následovala slabá „Splashed“. A děje se to i teď, kdy po tři a půl roku staré, vpravdě možná nejlepší kolekci, s jakou kdy přišli, je tu novinka „The Filthy 7“. A tady už je zase hodně věcí špatně.
Především to, že novinka zní jako naprosto zastaralá nahrávka party pivních strejců. Že postrádá jakýkoliv drajv, který by rozmělnil naprosto plochý zvuk. A hlavně, že silné skladby protentokrát zůstaly zamčeny v šuplíku. Co na tom, že Shameless opět tahají hosty jako králíky z klobouku, že tentokrát došlo na angažmá možná už dávno zapomenutého Frankieho Muriela z kdysi kultovní KingOfTheHill a na studiové úrovni po patnácti letech znovu svádí dohromady Phila Lewise a Traciiho Gunse, když jim základní dvojice Alexx Michael (baskytara) a B.C. (kytara) nebyla schopna nabídnout dobré skladby.
Už od startovní „How The Story Goes“, kterou zpívá základní frontman Shameless Stevie Rachelle (jinak Tuff) je vidět, že je zle. Naprosto plochým riffům chybí jakákoliv šťáva a alespoň drtínek energie a přestože se Rachelle snaží seč může a znovu předvádí stabilně dobrý výkon, není to nic platné. O hutnosti se samozřejmě mluvit nedá, protože o tu Shameless nikdy nešlo, ale zde už jsou riffy tak úsporné a prázdné, jako kdyby pocházely z dílny Oldy Říhy (ten si ale na tomhle pofidlávání postavil kariéru) a vůbec nenaplňují podstatu živelnosti rock n`rollu. Na desce se sice najdou místa, kde si člověk řekne, že to půjde, ale bohužel je jich málo a Shameless nezněli nikdy tak chudě.
Co se tedy povedlo? Jako první posluchače dokáže tak trochu oslovit „I Don`t Wanna Know“ a to především dílem neurvalého kytarového začátku Traciiho Gunse, který do žil Shameless pumpuje punkovou energii. Snaží se, seč může, ovšem jeho spoluhráč z L.A. Guns, zpěvák Phil Lewis mu situaci nijak neulehčuje, protože zpívá naprosto cizím způsobem a jeho charakteristický výraz lze hledat hodně stěží. Vcelku ucházející je „Serial Cheater“, kde pěvecké otěže převzal zase Rachelle a kapela se pod jeho takovkou snaží znít svěže a čile. Ovšem postupy už jsou naprosto přežvýkané, přesně ty samé už byly podezřelé od druhé desky.
S jednou z nejlepších věcí na albu se kupodivu vytasil druhý stabilní frontman kapely, zpěvák Steve Summers (jinak Pretty Boy Floyd), jenž na minulém albu plnil funkci toho, který snahu kapely vrhá zpět. Jeho „Wild In The Night“ tak může být záchranným momentem celé kolekce a přestože má snahu jí pozvednout, zdaleka na to nestačí. Negativa totiž v tomto případě převažují a Shameless dá ještě hodně práce, aby se na příštím albu pokusili o úspěšný reparát. Další vymetání šuplíků (ano, přesně tak tahle deska zní) už by projít nemuselo.
Ne, že by bylo špatně úplně všechno, ale Shameless s tímto dílem klesli do mírného podprůměru. Nikdy to nebyly žádní objevitelé, stejně jako hosté, které si na alba zvou (jedná se především o smetánku losanegelské scény osmdesátých let, na hvězdy, které tu dobu bez ztráty kytičky přežily dodnes, Shameless prostě nemají), ale většinou jim šlo přiznat, že dělají zábavnou hudbu, která dokáže naživo strhnout. To se skladbám z nové desky asi nepodaří. Proti tomuhle totiž i Steel Panther zní jako moc fajn kapela.
|
