Na obalu tohoto alba by mělo stát, že hudba na něm obsažená může přivodit fanouškům Iana Gillana a Ozzyho Osbournea zažívací potíže. Bývalý kytarista těchto dvou legend z nejlegendovatějších se totiž už před časem vydal na sólovou dráhu, která měla ovšem asi jediný světlý okamžik a to ten, kdy Tormé vytáhl bývalého zpěváka britských hairmetalových průkopníků Girl Phila Lewise a spolu s ním (než jmenovaný utekl k L.A. Guns) natočil dvě desky. Jinak však jeho alba oscilovala kolem šedi průměru a záchytným bodem jeho kariéry se měl stát projekt Desperado s bývalým vokalistou Twisted Sister Dee Sniderem. Ten však také vyhořel a Tormé se stáhl do klubíků, kde si užíval nálepky ex-Gillan guitarist a to v podstatě bylo všechno.
V posledních letech se ale už pětašedesátiletý Tormé snaží o pravidelnost ve vydávání nových alb a proto „Dublin Cowboy“ (v narážce na jeho domovské město) je už třetí deskou v rozmezí čtyř let. Je to ale tak dobře? Obě předchozí alba „Flowers And Dirt“ a „Blackheart“ nebyla žádná sláva, takže proč by to u „Dublin Cowboy“ mělo být jinak? Tormé si na tomto projektu zakládá a novinku vydává dokonce jako trojdisk. Logicky rozdělený na dvě části, první elektrickou, druhou akustickou a třetí představuje záznam koncertů, složený ze starších věcí. Potud vše v pořádku.
Ovšem jen do chvíle, než začnete desku poslouchat. To už se dostavují chvilky utrpení a pocity marnosti. „Dublin Cowboy“ totiž působí naprosto odfláknutým dojmem. Možná by některé skladby mohly fungovat, kdyby si s nimi hlavní protagonista dal více práce, opatřil lepší zvukem a samozřejmě angažoval i kvalitního zpěváka. Mezi ty skladby, z kterých by mohlo něco být (ovšem není), určitě patří úvodní titulka „Dublin Cowboy“, bluesovka „Power Of The Blues“, závěrečný kousek prvního disku „Already Gone“ a možná nejlepší věc, svižná „Hair Of The Dog“, která má v sobě i trochu punkové energie, což jí výjimečně sluší. Zbytek jsou kompozice na úrovni garážových dem (nahraných dobrými muzikanty) a proto věci typu „Bak 2 U“, „Little Brother“ nebo příšerná „Janus“ (rozdělená na dvě části) fungovat prostě nemůžou. Tormé na tom sice není tak zle, jako jeho souputník Chris Holmes (ex-W.A.S.P.), ale tahle sólovka se trapným Holmesovým pokusům přece jen v mnohém podobá.
Ještě hůře než první část počinu je na tom ta druhá, akustická. Tady už je cítit taková kompoziční zoufalost, že to skoro až fyzicky bolí. Když něco podobného nahrával sjetý Johnny Thunders v nějakém tokijském hotelovém pokoji, mělo to aspoň atmosféru, ten pach skutečné sebedestruktivity. Tohle nemá vůbec nic. Možná jakous takous snahu ukáže „All My Demons“ a „Lady November“, ale opět narazí na to, že Tormé není dobrý zpěvák a proto tyto výpovědi nemohou mít takovou váhu, jako když se jich chopí třeba takový Ricky Warwick (když už jsme u těch Irů) nebo Sully Erna (Godsmack). Tormé před vydáním alba tvrdil, že vždycky chtěl udělat akustickou desku. Ale takovouto?
Nejlepší částí tak zůstává živý záznam, na kterém se přece jen najde několik dobrých skladeb, jako třeba „Wild West“, kde Tormého kytara zní najednou živě, energicky a hned je vidět, že tenhle chlapík hrával v první lize. Jenže u desky, která se prezentuje jako novinka je velmi smutný fakt, že nejlepší na ní je bonusový disk se starými skladbami. Ten i tak nemá zrovna dobrý zvuk, o produkci ani nemluvě, ale přece jen vyposlechnout se dá.
Co tedy s tím? K takovýmto deskám je možná už lepší se nevracet, protože ony si to rozhodně nezaslouží. Jen je škoda, že Tormé svůj kytarový talent utápí v podobných pokusech, místo toho, aby se pokusil opět vrátit se na výsluní. Ať už po boku kohokoliv. Sám totiž na to, aby vyplodil něco skutečně smysluplného, očividně nemá.
|
