O americkém zpěvákovi Davidu Reecovi se už toho na těchto stránkách napsalo dost. Ať už v souvislosti s jeho sólovým albem, deskami kapely Bangalore Choir či sporným účinkováním v legendách Accept a Bonfire. Většinou to chudák Reece docela slízl, jelikož se vždycky poukazovalo na jeho sice dobrý pěvecký projev a sympaticky zabarvený hlas, ovšem na absolutní nedostatek jakékoliv invence a skladatelského potenciálu. Proto fakt, že tento Američan, pravděpodobně už definitivně usídlený v Německu, staví další kapelu, nebyl pro hudební scénu nijak zásadní. Mluvilo se sice o superskupině, ale nakonec z hvězdného obsazení sešlo, jelikož jediným, kdo má už něco za sebou, je klávesista Ferdy Doernberg, ovšem v jeho případě se vždy jednalo o angažmá maximálně v dolní polovině ligové tabulky.
Že by se tentokrát v případě Reece mohlo jednat konečně o trefu do černého, ukázal ambiciózní singl „We`re All Sainted Sinners“, který sice začíná minimalistickou kytarou po vzoru AC/DC, ale přece jen odkrývá možnost hlasu hlavního protagonisty a konečně mu nabízí skladbu, kterou už dlouhá léta potřeboval. Hned zaujme i Doernbergův klávesový sound, který Sainted Sinners přibližuje k vodám Deep Purple, jelikož je slyšet, že klávesista party Jona Lorda už někdy hrával. A sice nijak objevný, ale výborný refrén ukazoval, že tentokrát by to konečně mohlo vyjít.
S potěšením lze konstatovat, že „We`re All Sainted Sinners“ sice patří k tomu nejlepšímu, co eponymní deska nabízí, ale na kvalitativním vrcholu skladba nestojí osamocena. Celý začátek desky je totiž velmi dobrý a úvodní dvojice „Knight Of The Long Knives“ a „Beauty In The Beast“ (co se týče názvů, je vidět, že pánové posnídali trochu vtipné kaše) má tah na bránu a slušné melodie, vygradované v refrénech, tedy všechny aspekty, které Reecově tvorbě léta chyběly. Bluesem načichlá „She`s Got The Balls“ sice úvodním riffem může trochu evokovat „Man On The Silver Mountain“ od Rainbow, ovšem dál si žije vlastním životem a z celé desky se nejvíce blíží k americké, respektivě losangeleské scéně osmdesátých let, ke které měl sám Reece vždycky tak nějak blízko. Posluchače pak potěší i slide kytarou načatá „Blue Lightning Man, která pak svůj styl staví na hutném párplovském hard rocku s velmi jistě frázujícím Reecem.
Tím se uzavírá první polovina alba… A následuje strmý sešup dolů. Od „The Love That I Have Found“ se Sainted Sinners začínají nacházet v jakémsi podivném rozložení, kdy ztratili nejen svou původní lehkost a odpich, ale i schopnost dovést skladbu do zdárného konce bez zaškobrtnutí. Možná je to producentská chyba… Ovšem je fakt, že druhá polovina desky už prostě nefunguje a i ve slušně rozběhnutých skladbách, jako je „Evangeline“, se v refrénu (což je samozřejmě základ každé skladby) projevuje jakási skladatelská nemohoucnost a příslovečná německá urputnost. Album tak padá k neúspěšným Reecovým pokusům posledních let. K modelu "nepobouří – nenadchnou".
Ovšem i tak je Sainted Sinners nutno přičíst k dobru, že mají v zásobě několik opravdu stěžejních skladeb, na kterých lze stavět další repertoár. Pokud zůstanou stabilní kapelou (což se Reecovi zoufale nedaří udržet celou kariéru), možná by se mohli v budoucnu dostat do pozice zaběhlých hardrockových formací „na které je spoleh“. Od této desky se nic moc nečekalo a nakonec dokázala nabídnout hrst dobrých skladeb.
|
