O Glennu Danzigovi se toho v poslední době namluvilo více než dost, ovšem faktem zůstává, že tento hudebník v uplynulých letech zrovna neoplýval přílišnou pracovitostí. Když nepočítáme bídnou kolekci coververzí „Skeletons“ z roku 2015, vyšla jeho poslední deska „Deth Red Sabaoth“ před dlouhými sedmi lety. Za tu dobu se u Glenna změnilo mnohé. V jeho doprovodné kapele mu sice záda kryje jeho letitý parťák Tommy Victor (jinak pochopitelně frontman namáknutých Prong), ovšem Glenn své aktivity začal dělit ještě mezi svou někdejší kapelu, slavné horrorpunkové strašáky The Misfits. S nimi odstartoval comeback, kterého se kromě něho a dvou bývalých základních parťáků, basisty Jerryho Onlyho a kytaristy Doyla von Frankensteina, účastní také bývalý bubeník Slayer Dave Lombardo. Rázem bylo o poprask postarána a možná proto nová deska „Black Laden Crown“ vychází tak trochu ve stínu těchto událostí.
Glenn býval vždy postava nad jiné kultovní, která svá (vpravdě nekomforní) alba pravidelně umisťuje do oficiálních amerických hitparád i bez ztráty své vlastní identity a jakéhokoliv úhybu, který by měl prodeje podpořit. Jistě, došlo na experiment, který mu většina fanoušků dodnes nezapomněla a sám Danzig by možná svou pátou sólovku „Blackacidevil“ vymazal ze své diskografie, ovšem dnes už je všechno v nejlepším pořádku, což vlastně naznačila už minulá „Deth Red Sabaoth“.
Protože si Danzig tentokrát dával s prací na čas a fanoušci „The Skeletons“ ve většině odvrhli, v rozhovorech tvrdil, že tentokrát to bude stát za to. Říká se to vždycky, takže tomu člověk nevěří, ovšem kdyby nic jiného, hned s příchodem úvodní „Black Laden Crown“ posluchač pozná, že Danzig tentokrát vsadil na pekelně hutný zvuk, jenž jeho skladbám dává trochu jiný rozměr. Jinak stylově se od poslední desky nikam výrazně neposunul a tudíž doba experimentů s industriálem a elektronikou celkově je už dávno pryč. „Black Laden Crown“ tak opět jasně navazuje na kultovní alba z konce osmdesátých a začátku devadesátých let.
Dnes je sice už jasné, že základním hitům typu „Mother“, „Twist Of Cain“ či „Dirty Black Summer“ se Danzig úplně přiblížit nemůže, ovšem i nová deska má své vrcholy. Mezi ně bezpochyby patří nejlepší věc alba, singlová „Last Ride“, která se zmíněným artefaktům Danzigovy kariéry s lehkým přimhouřením oka může snad i rovnat, stejně tak pomalu se rozjíždějící, pekelným sabathovským riffem pulzující „Eyes Ripping Fire“ a rovněž závěrečná „Pull The Sun“, což je hvězdná chvilka zejména pro kytaristu Tommyho Victora a jeho přehlídku skvělých sól.
Zajímavostí je, že Danzig pro desku angažoval hned čtyři bubeníky a proto je ke slyšení hra Johnnyho Kellyho (ex-Type O Negative), Joeye Castilla (Queens Of The Stone Age), Karla Rockfista (Michael Monroe) a Dirka Verbeurena (Megadeth, ex-Soilwork). Ovšem tento fakt, který si mohl hrát s dynamikou a pestrostí jednotlivých skladeb zakrývá dlouhodobý neduh Danzigových alb a to je principál sám na místě producenta. Nejenže zkušený odborník na tomto místě by ze skladeb, z kterých potenciál doslova trčí, dokázal udělat ještě něco víc, ale rozhodně by se alespoň snažil zakrýt zub času, který se už začíná trochu projevovat na hlase hlavního protagonisty, což je rozhodně neslyšitelnější v jinak vcelku slušné „Devil On Hwy 9“.
Ovšem na to už si asi Glennovi fanoušci zvykli. Trocha té punkovosti k němu prostě patří a tento fakt je nutné respektovat. A s takovou deskou, jako je „Black Laden Crown“ se k tomu přistupuje zase o něco snadněji.
|
