Thunderstick žije! Tenhleten bubenický blázen, který na začátku osmdesátých let, kdy byl docela výraznou součástí Nové vlny britského heavy metalu, má ve svých skoro třiašedesáti letech potřebu navléct si svou kultovní masku a vlézt si do klece, ve které hrával svá slavná vystoupení. Ať už jako úplně první bubeník Iron Maiden (v kapele působil jen v sedmdesátých letech a zmizel z ní ještě před náhráváním prvního dema „The Soundhouse Tapes“) nebo jako dlouholetý člen dělníků NWOBHM Samson. Tady si také zažil svých patnáct minut slávy, když hrál na prvních třech deskách „Survivors“, „Head On“ a „Shock Tactics“ (zpíval na nich Bruce Dickinson), aby v případě druhé jmenované nahrávky dokonce ozdobil obal desky. Když ovšem uznal, že už je dost známý, vydal se na sólovou dráhu.
Ta nakonec byla naprostým debaklem. Debutové EP „Feel Like Rock N`Roll“ ještě žádnou tragédii nenaznačovalo, zato dlouhohrající deska „Beauty And The Beasts“ z roku 1984 už ano. Britský Kerrang! ve své encyklopedii Heavy Metal Direkt! popsal tuto dobu Thunderstickovy kariéry jako dráhu s několika příšernými zpěvačkami a špatnými heavymetalovými kytaristy, a tím vlastně bubeníkovu debutovou desku (mimochodem s neuvěřitelným obalem) shrnul docela výstižně. Úspěch se samozřejmě nedostavil, protože i hudba, kterou deska obsahovala, stála víceméně za pendrek a Thunderstick se obloukem přes doprovodnou kapelu kytaristy Bernieho Tormé (ex-Gillan, Ozzy Osbourne) vrátil k Samson, kde s pár přestávkami působil až do konce této kapely, která zanikla v roce 2002 smrtí lídra Paula Samsona.
V tu dobu se také Thunderstickova stopa ztrácí a na scénu se vrací až v roce 2009, kdy vystoupil na několika festivalech, které se soustředily právě na staré kapely NWOBHM. Podle svých slov celá léta psal novou hudbu, ovšem možná až smrt jeho dlouholeté zpěvačky Jodee Valentine v loňském roce pro něho byla impulzem, aby se pustil do dalšího nahrávání. Popravdě řečeno, hodně překvapivého, protože těch, kteří by si na pokračování „Beauty And The Beasts“ po více než třiceti letech vsadili i falešnou pětku, skutečně moc nebylo. Jenže Thunderstick byl vždycky nevypočitatelný. Sám o sobě tvrdil, že nikdy nedělá to, co se od něho čeká.
To je ale trochu blbost, zejména když si člověk pustí jeho novinku „Something Wicked This Way Comes“, pro kterou našel mladičkou, pohlednou zpěvačku Lucy V a znovu se spojil se svým někdejším kytaristou Davem Kilfordem. Éra příšerných zpěvaček a špatných heavymetalových kytaristů tedy pokračuje. Nedá se sice říct, že by Lucy V neuměla zpívat i když nemá nijak zajímavý hlas. Nedá se ani říct, že by muzikanti neuměli hrát (o Barrym Grahamovi Purkisovi pochybnosti nebyly, vždyť je to přece Thunderstick). Ovšem „Something Wicked This Way Comes“ představuje skutečně mladšího sourozence „Beauty And The Beasts“. Dokonce není ani odvážné tvrdit, že kdyby novinka vyšla v roce 1985, zněla by úplně stejně. Tedy deska dobrá akorát pro zasmání?
„Something Wicked This Way Comes“ je zábavná deska a když se k ní tak přistupuje, nezní až tak špatně (i když staroba z ní čiší na sto honů) a zaskočí hned nástupem „Dark Night Black Light“, který je až punkově maličký a rozhodně nepředstavuje kus hřmotného heavy metalu, kterým se Thunderstick vždycky oháněl. On sám není až tak špatným skladatelem, jak se v minulosti tvrdilo (dnes už jeho někdejší kolegové nemají potřebu se do něj trefovat), což jasně dokazují skladby zejména z konce desky, závěrečná trojice „Blackwing“, „Thunder Thunder“ a „I Close My Eyes“, ovšem jejich provedení je už horší. Takové na úrovni mladé garážové kapely, ovšem bez patřičné energie, která většinou kapelám, kde je členům kolem dvaceti, nechybí.
V tomto ohledu s nimi Thunderstickova parta nemůže zápolit. Proto je k této desce zapotřebí přistupovat jen jako k čistě nostalgické záležitosti, to je jediná cesta, jak může fungovat. Asi nejpozitivnější na ní pak je, že ukázala, že tento legendami opředený bubeník, bez kterého by příběh Nové vlny britské heavy metalu nebyl úplný, je stále mezi námi.
|
