I když Ericovi Bellovi bylo v září už sedmdesát let, oplývá za poslední roky aktivitou, kterou by mu záviděl nejeden o generaci mladší muzikant. Jak jinak si vysvětlit, že po loňské sólovce „Exile“, se kterou se už definitivně vrátil do povědomí (spíše starších a pokročilých) posluchačů, přichází hned s další deskou „Standing At The Bus Stop“. To je hodně pozitivní zjištění, zejména co se týče muzikanta, který celou svou dlouhou kariéru (kromě prvních let, které strávil jako zakládající člen slavných Thin Lizzy, kde pak uvolnil místo Garymu Mooreovi) nikam zvlášť nepospíchal. A ještě pozitivnější zjištění je, že novinka působí sympatičtějším dojmem než „Exile“ a celkově je na ní více slyšet, při jaké chuti dnes Bell je.
Fakt, že Bell byl prvním kytaristou Thin Lizzy a že nahrál první tři desky, včetně megahitu „Whiskey In The Jar“, je i pro jeho současnou kariéru docela důležité. Když odhlédneme od komerčního hlediska, kdy jej promotéři a reklamní specialisté stále představují jako exkytaristu Thin Lizzy, z čistě hudebního pohledu je znát, že stejně jako první alba této legendy, tak celý jeho hudební život, formovala irská národní hudba. Aby také ne, když je rodákem ze severoirského Belfastu… Navic při poslechu „Standing At The Bus Stop“ je slyšet, jaký měl vliv na rané Thin Lizzy, na jejich tehdejší výraz a z části i na další směřování, kdy už převzal kormidlo jako jediný kapitán Phil Lynott.
Na Bellově novince je jasně slyšet, že muzikant vychází z kořenů své vlastní tvorby a desku natočil hlavně pro svou vlastní radost. Ta totiž tryská z každého zahraného tónu jeho kytary a i ze dvou coververzí, které si Bell vlastně zvolil absolutně logicky. Jeho „Back Door Man“ od Howlin` Wolfa nemá sice mladické nadšení (to je přece úplně jasné), jaké do skladby před drahnými padesáti lety vložili The Doors a i Elvisova „Mystery Train“ není úplně dokonalá, ovšem obě jsou zahrány s absolutní uvěřitelností. To ostatně i zbylá desítka vlastních autorských skladeb. Ani u nich si Bell nelámal s hlavu se složitými aranžemi a moderními technologiemi, ale spíše vsadil na kouzlo okamžiku a úspornou instrumentaci. Přesně tak, jak se hrálo v době, kdy sám začal muziku vnímat.
Proto hlavním pojivem nové desky je jak písničkářská dovednost irského muzikanta, staré poctivé blues a sem tam i názvuky country či folku. A přestože řada fanoušků může mít Bella kvůli jeho účinkování v Thin Lizzy zafixovaného jako hardrockového kytaristu, album „Standing At A Bus Stop“ tak nezní. Jeho těžiště leží v síle samotných skladeb a jejich dřevní, šedesátkové atmosféře. Proto je tu také to nejčistší blues jako z dob Roberta Johnsona v podobě skladby „One Day To Early“ nebo až najazzlý koktejl „Walking Through The Park“, které leží jako protipól k přístupnějším věcem, jako je energičtější „Changing Room“, irsky hravá „Reality“ (harmonie trochu připomenou „Mitzi Dupree“ od Deep Purple) nebo pravděpodobně nejlepší kousek celé kolekce „Frustration“.
Nejdůležitější ale je, že se „Standing At A Bus Stop“ poslouchá hodně dobře. Tedy v případě, že jste podobnému stylu hudby, který zní jako z diskotéky přelomu padesátých a šedesátých let s popraškem dekády následující, plně nakloněni. Navíc Bell jako kdyby si dal s novou deskou trochu více záležet oproti minulé „Exile“, jako kdyby zase našel sám sebe. A to je pak i jedno, že na obalu vypadá jako Miloš Jakeš, kráčející na prvomájový svátek.
|
