Jednoznačný konec. To byl verdikt, který kapela jen několik dnů po tragickém skonu kytaristy Tima Kellyho vydala. Názory se ale brzy začaly přehodnocovat… „Fanoušci nás prosili, abychom pokračovali,“ řekl tehdy zpěvák Mark Slaughter, „dostali jsme velké množství dopisů, faxů, e-mailu, měli jsme obrovské množství telefonátů. Tak jsme se rozhodli, že to nemůžeme jen tak zabalit. Myslím, že by si to nepřál ani Tim.“ Otázka proto stála, kdo nahradí nenápadného kytaristu, který sice neuchvacoval nikdy bleskurychlými sóly a omračujícími riffy, ale pro výsledný sound kapely byl vždycky velice důležitý. Jako první ve hře se objevilo jméno Davea Marshalla, který kdysi nahrál nějaké kytary na sólový debut Vince Neila (opět se zde proplétá kariéra někdejšího frontmana Mötley Crüe se Slaughter) „Exposed“, ale ten se ohřál sotva pár týdnů. „Dave byl neustále na cestách mezi jednotlivými studii po celém světě,“ vysvětloval Slaughter. „On nahrává s Michaelem Jacksonem nebo Julio Iglesiasem. Nedokázali jsme se rozumně dohodnout.“
Mezitím na Kellyho počest vyšlo živé album „Eternal Live“, které obsahuje zejména věci z prvních dvou alby a brzy na to kapela ohlásila očekávanou náhradu. Nesáhla po žádném známém jménu, přestože by určitě Slaughter (v době, kdy se hardrocková hudba vracela částečně na výsluní) neměli o nabídky nouzi. Post nakonec získal jistý Jeff Bland (všemi však řečený Jeff Blando), někdejší zvukař a Kellyho kytarový technik. „Bylo pro nás důležité vzít člověka, který už byl členem rodiny Slaughter,“ vysvětloval basista Dana Strum. Blando naskočil do kapely v době, kdy se rozjížděl dnes už legendární podnik Rock Never Stops, který začal zaštiťovat kdysi slavné hairmetalové kapely a kde toho horkého léta 1998 spolu vystupovali party jako Warrant, Firehouse, Quiet Riot a jako jedna z hlavních akvizic právě Slaughter. Byl to úspěch jako hrom, který všechny kapely znovu přesvědčil, že má jejich hudba smysl a že je stále pořádný zástup fanoušků, kteří ji chtějí slyšet.
Právě o turné Rock Never Stops se Slaughter zmiňovali jako o tom, které je doslova donutilo k rychlé tvorbě další desky. „Desku jsme dělali úplně jinak než předtím,“ popisoval skladatelský proces Strum, „protože v minulosti jsme se o všechno starali jen já s Markem. Teď do toho šli všichni a písničky vznikaly při společném jamování.“ Tím basista vysvětloval i fakt, že deska zní oproti ostatním albům Slaughter mnohem více metalověji, agresivněji. Hned z úvodního riffu „Killin` Time“ je jasně slyšet, že Blando je úplně jiný typ kytaristy než Kelly a že má mnohem blíže k takovým střelcům jako je Zakk Wylde. Právě Blandův styl hry jako kdyby ovlivňoval zejména první polovinu alba, kdy se hudba pohybuje pro Slaughter na nezvykle tvrdé úrovni, ale kde se bohužel ztrácejí jejich klasické prvky a svojské melodie. Při prvních posleších to bylo, jako kdybyste poslouchali úplně jinou kapelu…
To by sice nebyl až takový problém, i když pro Slaughter se jistě jednalo o méně logický krok. Zádrhel je totiž v tom, že poprvé za svou kariéru nedokázala kapela napsat dostatečně silné hity a skladby, které by se mohly rovnat těm předešlým. Argumenty, že třeba na „The Wild Life“ byly rovněž některé nepovedené skladby nebo že „Revolution“ působí lehce nevyrovnaným dojmem lze smést ze stolu tvrzením, že obě tyto desky měly dostatečné množství silných skladeb, kterými negativa vyrovnávaly. To ale není případ „Back To Reality“,
Samozřejmě, že tu jsou dobré (dalo by se říci až výtečné) skladby, ale na poměry Slaughter je jich málo a ani ony samy se dost dobře nevyrovnají hitům z minulosti. Když to vezmeme do důsledku, za opravdu výjimečné lze považovat pouze dvě věci z celé kolekce, a to skoro až apokalyptickou „Take Me Away“, kde nebývale agresivní Slaughter přednáší silný refrén a pak klidnější „On My Own“, která se však podobně laděným kouskům z „Fear No Evil“ či „Revolution“ nevyrovná ani v nejmenším. Zbytek alba se pak s větším či menším úspěchem pohybuje jen kolem šedi průměru. Na první poslech výraznější skladby „All Fired Up“ nebo „Bad Groove“ ale brzy zapadnou, stejně jako balada „Love Is Forever“, které chybí patřičně silný refrén, jenž je pro skladby tohoto typu nutností. Naprosto zbytečně pak působí nevýrazné kousky jako „Trailer Park Boogie“ (ten fígl s falešně zahranou americkou hymnou by mohl odkazovat až k albu „All Systems Go!“, tedy první spolupráci Slaughtera se Strumem, ještě pod křídly Vinnieho Vincenta) a „Headin` For A Dream“, které demonstrují fakt, že po skladatelské stránce se Slaughter až nebezpečně přiblížili krizi.
„Back To Reality“, které vyšlo v roce 1999, znamenalo také uzavření diskografie této kapely. Slaughter sice v příštích letech koncertovali, zejména v různých obměnách festivalů Rock Never Stops, ale už v roce 2003 se rozloučili s Blasem Eliasem (údajně se mu zamotala hlava ze vstupu na stříbrné plátno ve filmu „Rock Star“), čímž jejich aktivity začaly stále více stagnovat. Od roku 2011 je sice jejich právoplatným členem nový bubeník Zoltan Chaney, ovšem to nic nemění na faktu, že Slaughter lze dnes jen stěží považovat za živoucí kapelu, i navzdory několika koncertům do roka. Navíc když Mark Slaughter rozjel svou sólovou kariéru a na konci loňského roku si v médiích šťouchl do svých spoluhráčů, že by se klidně pustil do nové desky, ovšem za předpokladu, že ostatní (Strum, Blando i Chaney) konečně nechají hraní s Vincem Neilem. Do toho se ale jim vůbec nechce. Budoucnost je tedy zatím ještě otevřená, ale čas bývá neúprosný...
|
