„Sólová alba dělám rád,“ svěřil se Jon Bon Jovi na začátku roku 2000, „ale je čas vrátit se k Bon Jovi. Sólové aktivity nikdy nepohřbí kapelu. Vždycky je nějaké slunce a pak planety, které se kolem něj točí.“ O tom, že se Bon Jovi dají znovu dohromady se začalo šuškat už na konci roku 1999. V té době už ale byla kapela v plné práci. Nejprve se znovu rozhodla pro spolupráci s producentem Brucem Fairbairnem, který stál za „Slippery When Wet“ a „New Jersey“. Jenže než Fairbairn dokončil práce na albu „The Ladder“ od Yes a stačil za kapelou dojet do New Jersey, nenadále 17. května 1999 zemřel. S přípravami desky, která tehdy nesla pracovní název „Sex Sells“ to otřáslo, ale kapelu to nezlomilo. Vyhlédla si totiž absolutně neznámého Lukea Ebbina, kterému svěřila za úkol natočit základní demosnímky. Ty nakonec jak Bon Joviho, tak Samboru přesvědčili natolik, že Ebbin zůstal v roli spoluproducenta.
S Fairbairnem měli Bon Jovi v úmyslu vrátit se ke svým kořenům z osmdesátých let a mluvilo se o tom, že deska by měla navazovat spíše na „New Jersey“ než na „Keep The Faith“ a „These Days“. Jenže byl to právě Ebbin, který vnesl do tvůrčího procesu nový vítr, nové vlivy a současný pohled. Jak říká kniha o kapele, která loni vyšla v českém vydání, byli Bon Jovi jeho nápadům otevření a spolupráce tak byla příjemná a bezproblémová. To se pravděpodobně podepsalo na výsledku desky, která sice na stará alba nijak zvlášť nenavazuje, ale její atmosféra je uvolněná a je z ní slyšet znovunabitá radost ze společného hraní.
Bon Jovi se tehdy v hudebním byznysu moc nevěřilo. V podstatě na prahu nového tisíciletí to byla odepsaná, stará kapela, která se nehodila mezi tehdy moderní boybandy, ve kterých se vzhlédly mladé dívky, ani mezi stále extrémnější metalovou scénu, které zase holdovalo spíše opačné pohlaví. Jenže Jon a jeho parta měli vždycky pod čepicí a dokázali z této svízelné situace vybruslit neskutečně elegantním způsobem. Bomba vybuchla 23. května 2000. Toho dne totiž poprvé rozhlasové vlny rozčísla skladba „It`s My Life“… Ta se postupem času stala pravděpodobně nejznámnější skladbou Bon Jovi vůbec a toho léta roku 2000 rozhodně nebylo hranější skladby na všech typech rádií, na všech hudebních stanicích. Bon Jovi byli definitivně během jednoho dne zpět, jako kdyby vůbec nikdy jejich nejslavnější dny nepominuly.
Deska pak „It`s My Life“ následovala o necelý měsíc později, kdy se její název ze „Sex Sells“ definitivně změnil na „Crush“. Když vyšla, přinesla mnohé překvapení. Po „It`s My Life“, která jasně odkazuje na někdejší hit „Livin` On A Prayer“, jak textem, tak melodikou, tak použitím Samborova talkboxu, se čekal návrat do osmdesátých let. Ten se však prakticky nekonal. S výjimkou skladeb „Just Older“ a samozřejmě „One Wild Night“ (jako spoluautor zde zapůsobil opět Desmond Child) předložili Bon Jovi na „Crush“ mnohem současnější podobu, která byla na jednu stranu ještě popovější než na „These Days“, ovšem stavěla mnohem více na svižnějších věcech, které doplnila jen čtveřicí klasických balad.
Největší překvapení přinesl asi druhý singl „Say It Isn`t So“, kde Bon Jovi jednoznačně reagují na tehdy populární scénu alternativního rocku a kam se nebojí naroubovat ani klasickou beatlesovskou melodiku, včetně tehdy všudypřítomné melancholie. Na samotný úvod proto deska ukáže obě své tváře. Zbytek alba se pohybuje mezi těmito dvěma světy. K tomu klasičtějšímu se blíží rychlá „Just Older“, glam rockem sedmdesátých let prodchnutá „Captain Crash And The Beauty Queen From Mars“, kde Jon jmenuje nejen symboly té doby (Ziggy Stardust), ale i řadu jmen z historie pop kultury (Fred a Ginger, Kurt a Courtney…) a pak samozřejmě tvrdá, hardrocková věc „One Wild Night“, která se vracela ke kořenům kapely samotné. Písničkovější a tím pádem i popovější a současnější charakter pak má „Two Story Town“, svižná „I Got The Girl“ a jeden z vrcholů desky, zvonivými španělkami naplněná „Mystery Train“.
Balady jsou zde zastoupeny samozřejmě také, ale rozhodně ne v takové míře, jako tomu bylo na „These Days“, a jak se mohlo zdát po sólových výletech obou hlavních protagonistů. Největší hit se nakonec stal z bombastické „Thank You For Loving Me“, jenž navazovala na slavnou „Always“, ale nesla i některé prvky tehdejšího trháku „I Don`t Want To Miss A Thing“, se kterým v té době bodovali na všech frontách Aerosmith. Podobného ražení je i „Save The World“, která působí ovšem ještě více patetičtěji a opulentněji, což už je v tomto případě na škodu věci. „Next 100 Years“ je na druhou stranu nenápadná, skoro až těžkopádná kompozice, kde hlavní roli hrají smyčce a věc samotná se utápí spíše v nefunkčním refrénu, čímž představuje nejslabší položku celé kolekce. Pravý opak je „She`s A Mystery“, jenž to ze všech čtyř balad vyhrává na celé čáře, už jen pro svou tajemnou atmosféru, která staví jen na akustické kytaře a Jonově hlasu. Další z vrcholů alba…
„Crush“ tak představuje nové, mohutné nadechnutí kapely. Na albu je jasně slyšet, jak kapele prospěla pauza, jak jí šly k duhu i ostatní aktivity všech členů. Tahle deska tak představuje jasnou klasiku pro nové milénium. Noví fanoušci proto kapele přibývali raketovým tempem a „Crush“ se prodávala skoro tak jako blahé paměti „Slippery When Wet“ a „New Jersey“. Bon Jovi dostoupili svého druhého vrcholu, který ale už staří fanoušci prvních čtyř desek odmítali.
|
