Že mají Monster Magnet svá nejlepší léta už za sebou musí být každému jasné. Ne, že by jejich alba vykazovala nějakou vytrvale sestupnou tendenci, ale už v minulé desetiletce se jim nepovedlo navázat na jejich velký triumvirát „Dopes To Infinity“, „Powertrip“ a „God Say No“. Tedy desky, které z nich sice neudělaly mezinárodní hvězdy první kategorie, ale kapelu pasovaly na nekorunované krále zhuleneckého stoner rocku a pro mainstreamově založenější posluchače představovali jakýsi utajený tip. Toto desetiletí jsou Monster Magnet ještě méně činní, než tomu bylo o dekádu dříve a proto novinka s docela hloupým názvem „Mindfucker“ je jejich teprve druhou deskou v této dekádě. To by sice ani tak nevadilo, protože určitě víte, jak je to s tou kvalitou a kvantitou.
Nejprve je nutné zdůraznit, že Monster Magnet za celou svou kariéru nenatočili ani jednu průměrnou nebo dokonce podprůměrnou desku. Nakonec i ten debut „Spine Of God“ má svou sílu a kouzlo jisté neohrabanosti. Neděje se tak ani v případě „Mindfucker“, protože Dave Wyndorf a jeho parta (už nadobro bez svého stěžejního kytaristy Eda Mundella) jsou kapela ostřílených muzikantů, kteří si svůj styl už dávno vybrousili a vědí naprosto přesně, co hrát. Že se do jejich tvorby vkradla jistá rutina, o tom se posluchač přesvědčil už dávno. Stejně tak o tom, že neopakovatelná atmosféra jejich nejslavnějších desek zmizela spolu s Wyndorfovou drogovou závislostí.
Psychedelično a nepropustný marihuanový odér se vytrácí desku do desky více a více a místo něj kapela spíše sází na přímočařejší skladby, které jsou rock n`rollovější, než byly nepřístupné bažiny prvních počinů kapely. Pomalu se vytrácí (a novinka je toho dalším důkazem) ten silový sound, který oslňoval na desce „Powetrip“ spolu s podmanivě řinčícím Wyndorfem. I jeho hlas se léty obrousil, ztratil trochu své síly, působí mírně dýchavičněji, ale to je jen přirozený tok času, takže to nelze pěvci vyčítat. Co se ale kapele vyčítat dá je fakt, že od odchodu Eda Mundella trochu ztrácí pevnou skladatelskou půdu pod nohama a že se jí už nedaří napsat tak skvělé skladby, jako byly zmiňovaná „Powertip“, „Space Lord“, „Kiss Of The Scorpions“ nebo „God Say No“. Mírně se vytratil i jejich esprit výjimečné kapely. Samozřejmě ne úplně, ale přitažlivost je nižší. Bylo to cítit na minulé desce „Last Patrol“, je to cítit i na „Mindfucker“.
Novinka má vlastně jen jedno velmi silné místo, byť několikaskladbové. Oním místem je trojice „I`m God“, která se dotýká hvězdných chvilek souboru, následující psychedeličtější „Drowning“ a rock n`rollová jízda „Injection“. Zde jsou Monster Magnet nejsilnější a kdyby se jim povedlo takovou kvalitativní laťku udržet po celou dobu trvání desky, měli bychom určitě co do činění minimálně s nejlepším albem od „God Say No“. Jenže to se neděje. Už samotný úvod „Rocket Man“ a „Soul“ zrovna dvakrát nepřesvědčí, když z něho nestříká potřebná energie. Navíc Wyndorf právě v těchto skladbách zní trochu upozaděně. Nenadchne ani houpavá „Want Some“, kterou jsme už v různých variantách od Monster Magnet slyšeli několikrát v minulosti a nakonec ani závěrečná, i když slušným kladivovým riffem opatřená „When The Hammer Comes Down“. O vyloženě špatné, takřka estrádní „Brainwashed“ ani nemluvě. Na druhou stranu sedmdesátkovou atmosféru, kterou dokáže kapela vykouzlit v dobré „All Day Midnight“, lze směle řadit k tomu lepšímu, s čím Monster Magnet na svých pozdních deskách přišli.
„Mindfucker“ kapelu k jejich nejlepším výkonům nakopnout nedokázala. Je to prostě další položka v diskografii, která příznivce kapely určitě potěší, ovšem jejich šiky mobilizovat nebude. Opět slušná práce, jako v případě „Mastermind“ nebo „Last Patrol“, ale opět žádná velká bomba. Dá se vlastně ještě od Monster Magnet očekávat?
|
