Jestli jste čekali, že letošní rok už konečně přinese rozuzlení situace u Danger Danger, těch kdysi dávno největších hairmetalových mazlíčků, nemohli jste se mýlit více. Kapela se sice tváří jako živoucí organismus, ale od roku 2016 už nekoncertuje a její tábor se rozdělil ve dví. Na jedné straně je formace The Defiants, kde se spojil kytarista Rob Marcello a basista Bruno Ravel s někdejším zpěvákem Danger Danger Paulem Lainem. Ti v roce 2016 vydali debutové album, které odkazuje na Laineho působení v kapele a zejména pak na desku „The Return Of The Great Gildersleeves“. Na straně druhé stojí původní a vlastně i současný zpěvák Danger Danger Ted Poley. Ten se obklopil lidmi z firmy Frontiers Music a spolu s nimi vydal v témže roce (a po devíti letech od alba „Smile“) třetí sólovku „Beyond The Fade“. S odstupem času, když by člověk porovnával obě alba, musí se nutně přiklonit k The Defiants. Poley sice na albu nezněl nepřesvědčivě, ovšem NĚCO jeho desce chybělo.
Možná spojení se skladatelem Ravelem, protože je to právě on a bubeník Steve West, kteří jsou zodpovědni za největší hity Danger Danger a k jejichž skladatelskému procesu tehdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let Poley přihlížel jen z dálky. Možná že všemožní poradci a kreativní producenti od Frontiers Music nejsou zrovna ti praví lidé, kteří by měli dávat dohromady rock n`rollovou desku. Skládat reparát po „Beyond The Fade“ sice nebylo úplně nutné, ale ohlášená novinka „Modern Art“ přece jen mohla být tou, se kterou by Poley světu ukázal, že na to stále ještě má.
Žádný z Poleyho projektů, se kterými přišel mimo Danger Danger, nebyl žádnou velkou bombou. Zpěvák dokázal překvapit, když v devadesátých letech přišel s moderně laděnou kapelou Bone Machine a koneckonců i vloni, když vydal velmi slušnou desku s novou kapelou Tokyo Motor Fist. Letos je zpět na sólové dráze. Odhodil berličky Frontiers Music a spojil se se švédskou kapelou Degreed, která se pro potřeby „Modern Art“ stala jeho doprovodnou kapelou. Byl to ale šťastný tah? Asi takhle… Nebyl nejhorší, ale že by z tohoto spojení vzešlo něco, co by fanouška přikovalo k poslechu, to rozhodně není.
Poley definitivně rezignoval na jakýkoliv progres a dnes už se od něho experimenty, jakým byli zmínění Bone Machine, čekat nedají. Naštěstí se nekoná ani unylý model, který představil projekt Melodica a zpěvák tedy předkládá svou standartní práci se všemi svými vrcholy a pády. Po stránce stylové proto není albu co vytknout. Poley předkládá opět klasickou směs AOR a hair metalu, tak jak jsou jeho příznivci po léta zvyklí. Nejsilnější je opět ve svižnějších věcech, i když už se vokálně nedere nikam do výšek, ale zůstává spíše ve středních polohách. To sice nijak nevadí, ale v případě úvodní, ne zrovna povedené „New World“ tento fakt zaskočí, protože Poley v ní zní dýchavičně a unaveně. Naštěstí se situace zlepší hned s nástupem „Gypsy At Heart“, která nabídne přesně to, co fanoušci tohoto zpěváka chtějí slyšet. Dobře zahraný a chytře napsaný kousek v rychlejším tempu, který má výstavní refrén a energie na rozdávání.
V takovém stylu se chvilku pokračuje dál a „Bury Me“ a „Out Of Control“ lze řadit k tomu nejlepšímu, co je Poley v současnosti schopen nabídnout. Hůř už je v „Running Of The Light“ a „What Kind Of Love“, které zní opět trochu unaveně a především v první jmenované jako kdyby zpěvák v úvodní sloce už mlel z posledního. Byl tohle snad nějaký úmysl? Navíc, když v další „Time“ předvádí opět svůj klasický výkon, kdy dokáže strhnout ve stadionovém refrénu, což byla vždy jeho největší přednost. I v „Devil To My Angel“, pravděpodobně nejrychlejší skladbě alba, předvádí zpěvák i kapela slušný výkon, který už sice není tak přesvědčivý jako v jiných skladbách (třeba v „Gypsy At Heart“ či „Time“), ale přece jen patří k tomu lepšímum co tahle deska nabízí. Nepochopitelná pak je ale závěrečná „Wilderness“, kde většinu pěveckých partů převzal basista Robin Eriksson, který je zároveň sólovým zpěvákem zmíněných Degreed. Skladba sama o sobě není špatná, ale na Poleyho sólovce má zpívat někdo jiný? Velmi podivné…
I přes výše zmíněné výtky je „Modern Art“ stále ještě dobrá deska. Nabídne více lepších skladeb než „Beyond The Fade“, ale nabídne i místa, kde máte skoro strach o Poleyho kondici. Novinka tak představuje znovu solidní nadprůměr, ovšem to ne úplně všem fanouškům stačí. Navíc se rodí druhá deska The Defiants. Poley se tedy musí mít sakra na pozoru...
|
