Asi nebude v tuzemsku moc fanoušků, kteří by znali finskou kapelu s trochu přitroublým názvem Plastic Tears. Oni se vlastně ani tito Skandinávci moc nesnažili o to, aby pronikli do hlubšího povědomí, protože vydávat desku jednou za deset let nesvědčí zrovna o tom, že by daná kapela oplývala bůhvíjakou ctižádostivostí nebo prahnula po slávě. Přitom Plastic Tears nikdy nebyli špatnou skupinou a jejich slušně hitový glam/punk, přesně ve stylu starých Hanoi Rocks, měl fanouškům žánru vždycky co říct a představoval v daném ranku tu lepší sortu. Samozřejmě skladatelský génius tahounů Hanoi Rocks Andyho McCoye a Michaela Monroea jim sice chyběl, ale jejich hudba určitě k zahození nebyla.
Plastic Tears existují už od roku 1992, kdy se měli dát dohromady v proslulém helsinském klubu Tavastia. To už je úctyhodná řádka let, především když si člověk uvědomí, že kapely z té doby už dnes jsou považovány za solidní veterány. Jenže Plastic Tears jako kdyby stáli pořád na startu. „Angels With Attitude“ je totiž jejich teprve třetí deska a pokud kapela půjde dál tím samým tempem, už se od nich nějaké větší porce muziky dočkat nemusíme. Byla by to ale škoda, protože (soudě podle novinky) jako muzikanti i jako skladatelé zrají tito Finové jako víno.
Můžeme mít řadu výhrad k debutu „Stranded In Rock N`Roll“, ale pokud jej porovnáme s novinkou, je vidět, že kapela od něho ušla pořádný kus cesty. Možná je to také tím, že kapele kromě zpěváka Miqua Decembera zůstal věrný jen bubeník Eco Xtasy. Tyto dva v současné době obklopuje trojice nových (a dlužno podotknout velmi schopných) muzikantů. „Angels With Attitude“ je proto plná velmi dobrých instrumentálních výkonů, kde se hraje na dravé rock n`rollové riffy, slušná kytarová sóla a především na sílu skladby jako takové. Pokud si totiž vezmete jakoukoliv věc z této desky, vždycky (alespoň ve zmíněném glam/punkovém ranku) narazíte na potenciální hit.
O tom, že kapela je v současnosti v nebývalé pohodě přesvědčí už velmi energický vpád do alba, kdy ticho nejprve rozčísne našlápnutý riff, který kapela ihned podpoří ústředním refrénem otvíráku „Dark Passenger“. Ten poslouží k tomu, abyste byli dostatečně seznámeni s tím, co bude následovat, protože Plastic Tears sází jednu tutovku za druhou. Na veselejší notu, přesně v duchu těch nejklasičtějších Hanoi Rocks (dejme tomu dokonce z dob jejich bájného debutu „Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks“), hraje kapela v „Secret Society“, což je společně s „Midnight Date“, „Rhythm Rider“, „Day By Day“, a pravděpodobně i závěrečnou „Universal Kid“, nejlepší skladba desky.
Jenže ono je to těžké vybírat. Album je totiž vyrovnané a teď je na každém z posluchačů, jestli ho podobná hudba chytne. Metalisté by nad ní pravděpodobně ohrnuli nos, ale pro milovníky rock n`rollu, glamu, punku a podobně laděné hudby by mohla být tahle deska sázkou na jistotu.
|
