Satan žije dál a nezdá se, že by chtěl ze své heavymetalové víry ustoupit. Navíc druhá fáze existence (pokud nebudeme počítat reinkarnace pod názvy Blind Fury a Pariah) je už mnohem delší a plodnější než klasická první část z poloviny osmdesátých let. Tehdy kapela vydala jen výborný debut „Court In The Act“ a o něco méně podařenou dvojku „Suspended Sentence“ a i když s nimi přišla pozdě, měly tyto desky patřičnou kvalitu. Proto se od comebacku slibovalo mnohé, navíc s přihlédnutím k faktu, že na čáře opět stála stejná sestava, která natočila zmíněný kultovní debut. Jenže co bylo neotřelé a vzrušující v osmdesátých letech, nemusí nutně být stejné v současnosti.
Satan se totiž absolutně nikam nevyvinuli. Nemůžeme jim samozřejmě předhazovat takové hegemony Nové vlny britského heavy metalu jako jsou Judas Priest, Iron Maiden či Def Leppard, kteří šli každý svou cestou a za to, že dnes zní stále skvěle a jejich nové desky jsou vždy takovým malým svátkem, vděčí tomu, že vyspěli jako hudebníci i jako skladatelé. Zejména to druhé ale u Satan asi nehrozí a proto obě alba, jak comebacková „Life Sentence“, tak tři roky stará „Atom By Atom“ byly jen průměrné nahrávky, které sice měly všechny atributy stylu, ale o nějaké invenci si mohli nechat jen zdát. Prostě se hrálo až moc podle pravidel roku 1984…
Naděje, že by tomu mohlo být u novinky „Cruel Magic“ jinak, se rozplynuly hned při prvních tónech otvíráku „Into The Mouth Of Eternity“. U Satan se prostě nic nemění, všechno opět běží ve stejných kolejích, i když je nutné přiznat, že drobné zlepšení v songwrittingu se zde přece jen objevuje. Není nijak veliké, ale přece jen se musí ocenit. Z drtivé většiny sice album opět zní jako notně zaprášený heavy metal pravěké školy, ale místy se ukazují okamžiky, kdy si přece jen řeknete, že ti Satan měli tentokrát asi lepší hodinku. Ne, že by se mohli zpříma dívat do očí zmíněným velikánům NWOBHM, ale přece jen už trochu povyrostli.
„Cruel Magic“ je silnější spíše ve své druhé polovině. Úvod alba v podobě „Into The Mouth Of Eternity“ a titulní „Cruel Magic“ opět dře ten nejdřevnější metal se všemi jeho klišé, ale od „My Prophetic Soul“, která dokonce využívá divoké punkové aspekty, se přece jen kvalitativní laťka nastavuje o něco výš. Dvojice „Death Kneel For A King“ a „Who Among Us“ (především druhá jmenovaná zaujme dobrou kytarovou prací, zejména v úvodu) pak spolu s možná nejlepší „Ghosts Of Monongah“ (v jisté části skladby ale není na místě přílišný patetický projev zpěváka Briana Rosse) představují vrchol desky a ukazují, že přece jen ještě nějaká ta jiskřička skladatelské potence v Satan doutná.
I tak ale „Cruel Magic“ rozhodně nebude patřit mezi stěžejní výtvory letošního roku. Satan může působit sympaticky jako jakési zjevení z dávných dob, ale to, co na jejich hudbě mělo být zajímavé, nechala v osmdesátých letech. I tenkrát už přišla pozdě a tento svůj hendikep si nese do současnosti, i když fakt, že se dnes pohybuje absolutně mimo čas a prostor, až tak úplně nevadí.
|
