Němečtí hard rockeři Piledririver bývali svého času označováni jako nejlepší evropský Status Quo tribute. Jejich záliba v muzice téhle britské party byla tak silná, že když už se pustili do vlastní tvorby, tak na své debutové album neváhali Piledriver zvěčnit hned čtyři skladby svých vzorů a ani na většině následujících desek (novinku „Rockwall“ nevyjímaje) nezapomněli vzdát Status Quo svůj hold. Druhé jméno světové scény, které je v souvislosti s Piledriver třeba zdůraznit, je Stefan Kaufmann. Bývalý člen Accept a U.D.O. s Piledriver spolupracoval jako producent již na čtyři roky starém albu „Brothers In Boogie“, této funkce se ujal i na novinkovém „Rockwall“, které (i přes fakt, že kapela má ve své sestavě zařazeny hned dva bubeníky, samotného nahrávání alba se pak neúčastnil ani basák Marc Herrmann) i nabubnoval. Tím máte k dispozici dokonalou nápovědu na to, jakou muziku od „Rockwall“ očekávat.
Ta však neříká to úplně nejpodstatnější – Piledriver to neskutečně chytlavě šlape. Škoda jen, že jim ten tah a nápaditost nevydržel až do úplného konce, to by tahle deska byla opravdu naprostou hard-rockovou lahůdkou. Jednoduše řečeno, Piledriver umí napsat písničku – velmi chytlavé melodie, výrazné, leckdy až stadionové refrény a nekomplikovaná přímočarost. A kapela tu písničku umí i zahrát s naprostým nadhledem a uvolněností. Patříte-li k příznivcům klasického hard rocku, již u úvodní „Stomp“, která se naprosto otevřeně hlásí k té Status Quo inspiraci, se začnete zcela bezprostředně pohupovat v nikam nespěchajícím rytmu, u refrénu se jen těžko ubráníte halekání šťavnatého sloganu, nekomplikované sólo pozitivní náladu ještě umocní a v tomto nekomplikovaném módu se vesele pokračuje až do skladby „Waiting“, do které kapela pouští daleko víc atmosféry (dýchne na vás z ní i něco málo i z acceptovských semi-baladových nálad), než do dalších písní. Obecně lze říci, že Piledriver ve většině skladeb mění snad jen tu refrénovou skandovatelnost, ale přitom nebudete mít pocit, že by se kluci nějak motali v kruhu či se opakovali.
Těžko říct, proč skladby, které se náladově přece jen odlišují, Piledriver nerozprostřeli po celé desce a nechali je v jednom bloku, atmosférickou „Waiting“ totiž následuje hladivě citlivá balada „For Freedom And Friends“ a jednoduchý cajdáček „Julia“. V něm poprvé kapela ztratí tlak a svěžest, aby s následující akční riffovkou „Draw The Line“ (s až naivně bezprostředním sólem) a především s rafinovaně hitovou Nazareth (skvělá kombinace emotivnosti a stadionově hitového refrénu) přišel vrchol alba. Zbývající tři skladby, včetně nezbytné předělávky „Rockers Rollin´“, se pak jeví už trochu zbytečně, nepřináší nic nového (což nepřekvapí, Piledriver se striktně drží svého kopyta), ta předchozí svěžest v téhle chvíli začíná být trochu setrvačníková a už tak jasně nejiskří. Samozřejmě ani nenudí, na to jsou Piledriver zjevně velcí lišáci.
Staromilská muzika s ohromně svěží a čerstvou náladou. Ani fakt, že se Piledriver textově pouští do závažnějších témat současnosti (což ostatně musí být zřejmé z vyvedeného obalu desky) nijak neubírá na přímočarosti téhle jízdy. „Doufáme, že si užijete tohle album, jako jsme si ho užili my, když jsme jej tvořili“, říkají Piledriver o „Rockwall“ . Vzhledem k tomu, že to užívání je zcela hmatatelné, nemám o tom pochyb.
|
