Těžko říct, jestli je vytvoření škatulky „sofistikovaný metal“ potřebné, a ještě obtížněji říct, jestli to může německým M.I.God nějak zásadně prospět při lapání posluchačů na svou neotřelost. Třetí desku této německé kapely s titulem „Specters On Parade“, byť samozřejmě je promyšlená, propracovaná a ne úplně snadno prostupná, by šlo bez nějakých složitostí vměstnávat do škatulky progresivního metalu, snad jen fakt, že se parta z Nürnburgu nepouští do rozsáhlejších kompozic a spíš sází na kratší šlehy, proložené atmosférickými vsuvkami, úplně neodpovídá stylovým pravidlům.
Paradoxně, působivější jsou M.I.God tehdy, když vsadí na písničku jako na takovou, než na technické a propracované pasáže. K tomu, že proniknout do alba je poměrně obtížné, přispívá hned několik skutečností – koncepční příběh, zabývající se smrtí, destrukcí a tajemstvím není ani strhující, ani dramatický a ani vygradovaný natolik, aby jako celek plně zaujal, natož posluchače pohltil. Třináct skladeb je promícháno s několika krátkými (zpravidla dost zbržďujícími) intermezzy, které, když už se kapele podaří atmosféru vybudovat, ji zase velmi rychle rozpustí. Řada instrumentálních pasáží zní docela samoúčelně. S příběhem nijak nesouvisející finální tečce s vypůjčenou (a celkem sterilní) skladbou „I Feed You My Love“, která v podání norské zpěvačky Margaret Berger zazněla před šesti lety na Eurovizi a M.I. God se zřejmě líbila natolik, aby ji nahrála vloni i jako singl, sice kapela vtiskne vlastní výraz (a pochopitelně, že se přiblíží k té písničkovější tváři), nicméně tím umocní určitou nesoudržnost tohoto alba.
Nutno však jedním dechem dodat, že některé skladby si svojí zaslouženou pozornost získají velice snadno. Hlavní zásluhu na tom má zpěvný, příjemný a barevný hlas Markuse Chemnitze. Ten exceluje ve splašeně uriffované přestřelce „Titans Of The Void“, která se sice valí bez nějakého melodicky záchytného bodu, ale strhující energii jí upřít nelze. Do opozice postavte výbornou „Tears Of Today“ s houpavou taneční melodií skoro ze sfér starého gotického rocku. A jako určitou symbiózu melodičnosti a komplikovanosti (a dominantnosti čistého Chemnitzova hlasu, skvěle podpořeného back vokály) stojí vyzdvihnout skluznou a přitom emotivně vypjatou „Chances“.
Poměrně barevné album. Tím pádem je to tak nějak pade na pade. Na jedné straně má potenciál oslovit řadu příznivců tvrdší muziky, kterým nevadí otevřené hranice a stylová rozevlátost. Na straně druhé však jako celek nedrží úplně pohromadě, takže závěr je prostý. Zajímavá muzika, kterou stojí za to neminout, ale která se jen těžko prosadí do popředí jakéhokoliv kvalitativního žebříku.
|
