Ať už termíny vydání desek tam nahoře plánuje kdokoliv, v případě dua finských Bestií mu do toho mluvil pěkně poťouchlý rarášek. Přece jen když v únoru vyjde deska Kabanenova spolku Beast In Black a jen měsíc později ji následuje s novinkou i jeho původní formace Batle Beast, je jasné, že se přímému srovnávání nevyhnete. Obzvlášť s vědomím, že obě kapely se snaží do svého projevu natlačit docela slušnou porci diskotékových vlivů, takže jejich skočná, moderní a líbivá produkce si není až tak úplně vzdálená.
Battle Beast na dva roky starém albu „Bringer Of Pain“ na téhle cestě zašli hodně daleko. Dokonce bych se nebál polemizovat i o určitém škobrtání o bludný kořen, vedoucí k prvoplánově kolotočářskému diskoparketu, ze kterého naštěstí kapelu do (kovové) snesitelnosti vykopávala bruska u mikrofonu Noora Louhimo. Na aktuálním „No More Hollywood Endings“ Battle Beast zatáhli trochu za brzdu, což na jedné straně slušně otupilo porci diskotékových pozlátek a na straně druhé odělo Battle Beast do lehce symfonického hávu, ve kterém připodobňování k Nightwish není (s určitou dávkou fantazie) úplně od věci. Stále mi však nejde na rozum, proč se Battle Beast snaží držet Nooru Louhimo na řetězu – jistě, ona třeba v úvodní nadýchané a šťavnatě melodické „Unbroken“ zní velmi svěže a v tom symfonickém nádechu chvílemi až noblesně, ale i tak lehce ztrácí v porovnání s „The Golden Horde“, v níž po prokousání se přes úvodní diskomrak celá kapela nekompromisně zdivočí a Noora se ocitne na své parketě, kde je prostě nezaměnitelná. Živelná energie a výbušnost, která z téhle skladby stříká (a není to na téhle desce naposledy), velmi účinně nakopává snadno zapamatovatelnou melodii a Battle Beast tak trochu (byť pochopitelně i do téhle střely pustí trochu sladkého uvolnění) opisují kruh zpátky ke svým kořenům. Odpověď na to, zda se k nim opravdu chtějí vracet, však dá už následující klokotavá „World On Fire“, do níž Battle Beast sice (tak jako do většiny svých skladeb) pumpují vytrvale testosteron, ale fakt, že že u nich už bude asi pořád pulsovat dominantní diskorytmus, se nezmění. To potvrzuje třeba slaďoučká a symfonicky nakašírovaná balada „Bent And Broken“, prvosignální „Eden“, či taneční „Unfairy Tales“. Důmyslnější zacházení s atmosférou, nejlépe charakterizovaná pompou a výpravností v „Raise Your Fist“ dává šanci na to, že Battle Beast nebudou chtít skončit jen u rytmem pulsujících tanečků.
V porovnání s minulou deskou jsou Battle Beast na „No More Hollywood Endings“ trochu dospělejší a serióznější, což jim rozhodně svědčí a hrají to trochu víc na všechny strany, což se také jeví (alespoň tedy pokud není disko vaší nejoblíbenější položkou menu Battle Beast) jako pozitivum. A to slibované srovnání s Beast In Black? Eh, spokojme se s konstatováním, že na obě kapely se dá dobře tancovat…
|
