Kdo unesl Mabona? Na tuto otázku nezná odpověď ani velšská, potažmo keltská mytologie, z níž vychází příběh o bohu Mabonovi. Jako třídenní robátko jej někdo neznámý ukradl matce Modron a trvalo léta, než byl s přispěním krále Artuše osvobozen. Hledat nějakou souvislost mezi touto mytologickou postavou a švýcarskými thrashery stejného jména je v podstatě jednoduché. Curyšské pětici také spousta věcí trvá celá léta. Vždyť ke svému debutovému albu „Stampede Of The Damned“ se dopracovali až v sedmém roce své existence a vydání aktuálního počinu s poměrně depresivním názvem „The World Is Bleeding“ jim zabralo další devítiletku. Ovšem oč pomalejší jsou Mabon jako tvůrci, o to rychlejší jsou jako muzikanti.
Když k proklamované rychlosti, která ani na okamžik nepoleví, přidáte útržky z textů prvních čtyřech skladeb ( „War, fire, disease, hate, terror, opression, lies, fate“ – „The World Is Bleeding“, „It`s not sucide, it`s Murder“ – „In The Name Of God“, „There`s no morning to come as blood now fills his lungs“ – „Death Kiss“, „Why, why, why, die“ – „Die“), asi je jasné, o co na „The World Is Bleeding“ jde – jednoduše řečeno thrash metal ve své krystalické podobě. Rychlost, hrubost, nesmlouvavost, testosteron, drtivě splašená á rytmika, řezavé rify, vyhrocená sóla, uskřípaně uřvaný hlas, občas přecházející do chropotu, sem tam spolupráce s natlakovanými sbory, melodie řádně naklepané agresivitou. Tenhle vzorec a ingredience jsou neměnné, takže největší nevýhodou téměř čtyřicetiminutového alba je fakt, že dřív nebo později se tenhle nářez sleje do kompaktní a náladově jednolité hmoty, v níž bádat nad tím, která ze skladeb vás zrovna mačká k podlaze, není až tak zásadní.
Ve prospěch Mabon totiž mluví to, že jejich energie je neutuchající, takže kterákoliv z devíti skladeb má potenciál nakopávat, kapela se ve svých nápadech zbytečně nerýpá a přímočaře letí kupředu, ale když už se zaměříte na detaily, zjistíte, že se ve všech jednolitých střelách děje dost věcí, aby stálo za to mít uši nastražené po celou dobu téhle nekompromisní masáže. A přičtete-li k tomu i kritické texty, které pochopitelně (stejně jako muzika) nezabředávají do nějakých složitostí, ale mají hlavu, patu a myšlenku, dá se říct, že čas strávený ve společnosti Mabon (i přes jistou repetitivnost skladeb) rozhodně není ztracený.
Víc řečí netřeba, Mabon se s tím taky zbytečně nemažou.
|
