Fakt, že švýcarští symfonici Deep Sun byli na základě své tři roky staré debutové desky „Race Against Time“ uloveni vydavatelstvím Massacre Records naznačuje, že parta kolem výrazné zpěvačky Debory Lavagnolo by měla se svojí novinkou „Das Erbe Der Welt“ snadno spadnout do hledáčku příznivců tohoto stylu, obzvlášť, když Deep Sun se při její tvorbě chovali hodně ambiciózně a vsadili na moderní koncepční příběh – záliba členů kapely v technologickém pokroku a umělé inteligenci se odráží v textovém námětu skladeb a údajně by měla pronikat i do hudební složky.
Měla by a občas se i šťouchanec do moderních technologií (ať už jde o elektroniku či občasnou strojově studenou odtažitost) objeví, ale v zásadě je možné konstatovat, že albu vévodí tři dominanty – výrazný (občas až afektovaný) Debořin soprán, hromada kláves a Nightwish (doplňte klidně další zástupce symfonického metalu) melodika. Ke zjevně školenému opernímu zpěvu Debory Lavangolo lze konstatovat, že tahle dáma své hlasivky umí vskutku důkladně protahovat, což ovšem táhne hudbu Deep Sun na určité scestí – pokud nepatří operní rejstříky k vašim oblíbeným kratochvílím, může se vám „Das Erbe Der Welt“ začít poměrně brzy zajídat, protože teatrálnost je docela silným poznávacím znamením kapely. Na druhé straně Deep Sun působí ve své symfoničnosti poměrně skromně, nezabředávají do přílišné načančanosti, nepotřebují žádné přeplácané syntetické orchestrace a bohaté klávesy sem tam rozčísnou i poměrně sytě znějící kytary, takže nahrávka působí naprosto vyváženě. Tím, co Deep Sun patrně nejsnáz nasměrovalo do sítí velkého vydavatelství, jsou lehkonohé melodie a chytlavost refrénů, která není (vcelku pochopitelně) příliš originální, ale za to velmi snadno padá do uší. A protože se Deep Sun nebojí jít do akce a umí do svých skladeb nacpat slušnou porci energie („Heroes“) pořádnou nálož pestrého děje („My Darkness“), dokáží dovedně zacházet s dramatičností („Insurection Of Technology“), stejně jako si pohrávat s emocemi (piánová titulní skladba, ve které nejvíc překvapí asi fakt, že i drnčivá němčina může znít nečekaně křehce), je jasné, že pro stylové příznivce budou Deep Sun velmi dobrý tip. A to i přes to, že závěrečný čtvrthodinový opus „The Raven“ v samotném závěru tu poměrně svižnou jízdu rozkolísá, byť se sice téměř pořád něco děje, výpravnost a gradace – u takto rozsáhlé skladby ty základní stavební prvky – se ne a ne dostavit.
I přes to se dá říct, že Massacre Records v tomto případě sází na jistotu. S Deep Sun si budete připadat jako na důvěrně známém pískovišti, kde nehrozí žádné nezvyklé nebezpečí a těch pár netradičních zvuků, které Deep Sun využívají, revoluci rozhodně neudělá a převážně příjemný poslech ani nenakopne, ani nezkazí.
|
