Na švýcarských symfonicích Dreams In Fragments je mi sympatický fakt, že přímo ve své biografii mají napsáno, že vzhledem ke svému stylu bývají přirovnáváni k Nightwish nebo Delain. A jedním dechem dodávají, že nemají důvod se prezentovat jako cover těchto kapel, což opírají o argumenty, že kombinace hlasu zpěvačky Serainy Schöpfer, lehkého jako pírko, a growlu kytaristy Christiana Geissmanna odlišuje tuto kapelu od výše jmenovaných, stejně, jako propojení kytarových riffů a snových orchestrací.
Svou pravdu mají všichni. Ti, kteří budou Dreams In Fragments házet do jednoho košíku s leadery symfonického metalu, i ti, kteří tomu budou oponovat. Ve svém základu totiž Švýcaři pochopitelně vaří z velmi podobného melodického základu, chybí jim však ta nadčasová skladatelská obratnost, která z Nightwish udělala fenomén. A když vstupujete na území, kde to zásadní bylo už mockrát řečeno, je jasné, že když jste „jen“ dobří, stejně zůstanete jedněmi z mnoha. Serainin hlas je proti proklamacím paradoxně přesvědčivější ve chvíli, kdy se zpěvačka nesnaží být jako pírko, ale drží se spíš sytějších poloh, jednoznačně platí, že s Geissmannovýmn chropotem se do hudby Dreams In Fragments dostává hrubost, energie i šťáva a jeho vstupy tak patří k těm nejvzrušivějším okamžikům alba. Snová orchestrace se nekoná. Dreams In Fragments jsou zvukově i v aranžích poměrně střízliví, přehlední a nenároční, nenápadité klávesy znějí občas příliš tuctově a kapele opět daleko víc sluší její zemitý a hutný základ. Jako lakmusový papírek vyzkoušejte skladbu „Incomplete“ – díky poměrně vlezlému refrénu se jedná o nejsnáze zapamatovatelnou skladbu, v níž ty kontrasty mezi dvěma pólově odlišnými vokály i mezi sladkými (až snad naivními) klávesami, sytými bicími a přibroušenou kytarou plně definují možnosti a rozsah kapely. V některých skladbách narazíte na záblesky silnější atmosféry, jinde zase na lepší melodický nápad, ale to avizované propojení, kterým se Dreams In Fragments zaštiťují, je právě tady nejsilnější.
Dreams In Fragments nelze upřít snaha vymanit se z davu, zejména díky tomu, že dokáží docela radikálně změnit náladu v průběhu písní využitím naznačených kontrastů (viz. třeba úvodní „Evermore“). Chtělo by to však daleko víc silnějších nápadů a častěji se vyhnout unylým a bezzubým pasážím, do kterých občas sklouznou. Podotýkat, že u tohoto klouzání nikdy nejsou ruce ani hlasivky Christiana Geissmanna, je asi zbytečné…
|
