"Start From The Dark" bylo jasným a pádným bouchnutím do stolu a jasně ukázalo, že s Europe jako s kapelou, která bude stále vyhrávat miliontou variantu "The Final Countdown" už se počítat prostě nedá. Tempest s Norumem (jako dva nejdůležitější členové) dokázali Europe transformovat v moderní hardrockovou kapelu, která se snaží najít balanc mezi slavnou minulostí a žhavou současností. "Poslední dobou hodně posloucháme věci jako Velvet Revolver nebo Audioslave, které hrají moderně, ale nezapomínají na to, kde jsou kořeny hard rocku," zmínil Joey Tempest. Už jen tohle prohlášení do tisku pohřbilo všechny naděje fanoušků na dávný pop metal. Ten pro Europe zemřel už na začátku devadesátých let.
Kapela byla při chuti a proto druhá postcomebacková deska na sebe nenechala dlouho čekat. To, že Europe budou pokračovat (alespoň částečně) tam, kde skončila "Start From The Dark", bylo nasnadě. Zvukově kapela možná ještě více přibrousila hrany, ale možná si byla vědoma toho, že se "Start From The Dark" zašla příliš moc daleko. Proto, kromě ještě větší porce modernějších vlivů (tentokrát došlo na pro-tools a samply, což obstaral Tempest a klávesista Mic Michaeli, pro něhož v nové tváři kapely nebylo až tak velké využití) se do tvorby Europe na "Secret Society" vrátily klasické melodie, jenž vystupovaly na povrch více než na "Start From The Dark".
První uvolněný singl "Always The Pretender" tento trend návratu k větší melodičnosti podtrhl. Europe v této skladbě zněli velice svěže a dařilo se jim v ní lépe spojovat minulost se současností, než tomu bylo u minulé desky. "Always The Pretender" je tak výkladní skříní "Secret Society", ale zároveň se nejedná o výkřik do tmy, protože tak podařených skladeb je na této kolekci mnohem více. Když se přeneseme přes úvodní titulní věc (která nic nenapovídá o tom, že tentokrát má posluchač co do činění se skutečně silným materiálem), zjistíme, že nové album je našlapané nápaditými skladbami, o nichž by se dalo říct, že se ve své podstatě jedná o velké hity.
Samozřejmě se zde najdou věci, které stojí trochu v pozadí, jako "The Getaway Plan", "Brave And Beautiful Soul" a "Wish I Could Believe". Ovšem ty vyvažují převelice silné skladby s nosnými nápady a melodiemi, které Europe na "Start From The Dark" teprve hledali. "Let The Children Play" zaujme výtečným refrénem a vkusně zaaranžovaným sborem, jenž je veden v houpavém tempu, aby pak Europe natočili vyšší obrátky s "Human After All" (zde je slyšet ten vliv Audioslave, zejména v baskytaře Jona Levéna) a v "Love Is Not The Enemy", které vedou "Secret Society" k jejímu vrcholu.
Balada je tentokrát zastoupena jediná. Prostřednictvím "A Mother`s Son" se fanouškům dostane klasičtější materiál než tomu bylo na "Start From The Dark", přestože hitovým výšinám "Carrie" se tahle věc opět nepřibližuje a ukazuje spíše opět někam do dob "Wings Of Tomorrow". Překvapivou skladbou je "Forever Travelling", kterou můžeme považovat za další vrcholné dílo alba, už jen pro tu uvolněnou atmosféru, která jasně přenáší Europe do dob jejich největší slávy. Ani Norum, největší zastánce moderního zvuku, v této skladbě nepřitlačil na pilu a v refrénu místo podladěných kytar vsadil spíše na akustičtější vyznění, což skladbě mimořádně sluší.
Podobně zní i závěrečná "Devil Sings The Blues", znovu klasičtěji pojatá věc, která však stojí trochu ve stínu zmíněné "Forever Travelling".
"Secret Society" je jasně nejlepším albem postcomebackové éry Europe. Dovedlo na vrchol snahu kapely o transformaci, v níž Europe náhle zněli moderně a přitom zdůraznili svou největší zbraň - klasické melodie, kterých se zde posluchači dostává vrchovatě. "Secret Society" je navíc velice energická nahrávka, což je aspekt, který v dalších letech bude Švédům jen a jen ubývat. I Joey Tempest je na této desce pravděpodobně nejvíce vokálně v pohodě za celou dobu trvání druhé éry Europe. To jsou všechno věci, které z tohoto počinu dělají znamenitou kolekci silných skladeb a pasují ji kvalitativně až někam k triumvirátu "The Final Countdown", "Out Of This World" a "Prisoners In Paradise".
|
