Někde někdo napsal, že Sons Of Apollo jsou moc dobří na to, aby byli jen kopírkou Dream Theater. Tohle přirovnání sedí, přestože se americká pětice chtěla od zmíněných progresivních hvězd co nejvíce distancovat. To zas tak dobře nejde, protože minimálně bubeník Mike Portnoy je s Dream Theater spojen doslova pupeční šňůrou. Ale jak ukázal debut "Psychotic Symphony" z roku 2017, Sons Of Apollo si chtějí žít vlastním životem. Nejen proto, že zpěvák Jeff Scott Soto je odlišným pěvcem od Jamese LaBrieho, ale i proto, že kapela nejen nabídla ukázku svého umění, ale i skutečně dobré kompozice, které nepostrádaly punc hitovosti.
Na druhou desku se čekalo dva a půl roku. To je vcelku dost, když uvážíme, že Portnoy není členem Dream Theater už deset let a další angažmá, ať už to bylo v Avenged Sevenfold, Twisted Sister, Adrenaline Mob nebo The Winery Dogs, jsou v současné době zastavená. Živo moc není ani u Black Country Communion, kde působí klávesista Derek Sherinian, ani u Mr.Big basisty Billyho Sheehana. Ani Ron "Bumblefoot" Thal už není členem Guns N`Roses dobrých pět let a Soto sice točí sólová alba (která kdyby nevyšla, svět by o nic nepřišel), ale při jeho workoholismu to není až tak směrodatné. Ovšem je začátek roku 2020 a druhá deska Sons Of Apollo je konečně na světě.
Nevyhneme se srovnávání s předchozí "Psychotic Symphony", která se stala základním kamenem progresivního hard rocku pro rok 2017. Měla všechno, výborné skladby, hitovost, pořádnou jiskru, o skvělých muzikantských výkonech ani nemluvě. Proto už pouhé ohlášení novinky "MMXX" bylo senzací a vzbudilo velký rozruch. Ten navíc podpořil singl "Goodbye Divinity" vypuštěný na podzim loňského roku. Tahle skladba v sobě shromažďovala všechnu majestátnost kapely, neboť začala (stejně jako památná "Pull Me Under" od Dream Theater), vzletnými tóny, které umocňují zhutňující se atmosféru, aby pak přišla do tvrdých riffů, startujících samotné jádro skladby.
I když si člověk mohl povšimnout, že se trochu vytrácí lehkost v refrénu, singl svou úlohu splnil a posluchače dostatečně navnadil na celé album. To ale nakonec přináší lehké zklamání. Jestliže singl naznačil, že deska bude trochu tvrdší než předchůdce, a že vzletnými melodiemi se bude tentokrát šetřit, kompletní album tento trend podtrhuje. Oproti "Psychotic Symphony" se více přikládá pod kotel tvrdosti, která se však prosazuje na úkor kompozic jako takových, jejich hitovosti a lehkosti. "Wither To Black" či "King Of Delusion" mají sice své kouzlo (druhá jmenovaná může působit, jako že se Savatage nevešla na "Dead Winter Dead"), ovšem i z nich je cítit jakási drobná skladatelská krize. A to nemluvě ani o "Asphyxiation" a závěrečné, bezmála šestnáctiminutové "New World Today", jež demonstrují, že na "MMXX" nejsou Sons Of Apollo v takové formě jako v roce 2017.
Na druhou stranu je tady "Desolation July", která se sice rozjíždí jako klasická balada s úchvatným refrénem, ale do níž Bumblefoot opět přiloží tvrdé riffy, čímž skladbě změní náladu a hned z ní učiní vrcholné dílo desky. Ovšem těch záchytných bodů je na "MMXX" oproti "Psychotic Symphony" mnohem méně. Zde se hraje více na tvrdost a složitost samotných kompozic než na přehlednost a hitovost. Jako kdyby chtěli Sons Of Apollo novinkou říct, že jsou v první řadě skvělí muzikanti, kteří musí světu ukázat, co všechno umí a potom až nabídnout dobrou písničku.
Sons Of Apollo se nesnaží být druhými Dream Theater, přestože oba stěžejní autoři (Portnoy a Sherinian) řadami této kapely prošli, ale srovnávání s nimi se stejně nevyhnou. Pokud se v případě debutu mluvilo o tom, že Sons Of Apollo to po "The Astonishing" natřeli Dream Theater na celé čáře, tentokrát (poté, co Petrucci a spol. vydali loni výtečnou "Distance Over Time") vyhrávají dávní spoluhráči Portnoye a Sheriniana. .
|
