Když se téměř před pěti lety rozešly cesty Peavyho Wagnera a Victora Smolskiho, roztočil Peavy se svými novými kumpány setrvačník. A ten se točí… a točí… a točí… Špony lítají na všechny strany, houževnatost narůstá, buldočí stisk nepolevuje, energie neklesá, ale ani typickou razancí se kapele asi nepodaří vymlátit z hlav posluchačů červíka o tom, že v té své hromotlučnosti Rage čím dál tím víc zapomínají na to, jak skluzné melodické obloučky do své agresivity dokázali dřív rozpouštět a právě díky téhle kombinaci se jejich tvorba stala jedinečnou.
Posloucháte-li třeba ukvaltovanou „Tomorrow“, nebo „Let Them Rest In Peace“ s halekacím refrénem, lze cítit, že ono to tam někde je. Jenže pak samotní Rage předělávkou jednoho ze svých největších hitů „Higher Than The Sky“ sami zdůrazní, že bývávalo lépe. A rozdíl je právě v tom, že tady se ta zběsilá agresivita dokonale snoubí s melodickou chytlavostí. A i přesto, že aktuální verze „HTTS 2.0“ je syrovější než její téměř čtvrtstoletí starý originál (kytarové aranže svádí k pocitu, že Rage na určité hračičkovství úplně nerezignovali) a plně zapadá do natlakované nálady alba, svým způsobem z desky stejně vyčnívá coby nejzdařilejší kousek celé kolekce. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že Rage prostě jedou na té samé mašině, na kterou naskočili na „The Devil Strikes Again“, takže pokud vám voní tahle syrová flákota (která je na třetím albu za sebou sice účinná, ale už poměrně snadno prokouknutelná), dostane se vám jí v množství možná až zbytečně velkém, neboť v posledních dvou kouscích Rage trochu ztrácí dech. Člověk pak vezme za vděk nejen velmi povedenou hutnou atmosférou v potemnělé vláčnosti s orchestrální polevou „The Nameless Grave“, ale i nadýchanější baladou „Shine A Light“, které však k přesvědčivosti „Fading Hours“, či „All This Time“ přece jen něco chybí.
A tak je to s celou deskou. Vezmeme-li v potaz to, že hráčkou zralost, maximální nasazení a řezající zvuk lze u kapely kvalit Rage brát jako samozřejmost, že přelom osmdesátých a devadesátých let (do kterých se snaží v poslední pětiletce Peavyho kumpánie vrátit) prožili Rage v naprosto excelentní formě, či to, že první návratový krok do tohoto období byl strhující, není až tak nečekané, že v tomhle světle „Wings Of Rage“ příliš neoslní, a že v éře bez Victora Smolskiho je tím třetím albem vzadu.
|
