Kdy před pěti lety obživli němečtí svérázové S.D.I., prohlásil jejich tahoun Reinhard Kruse, že bude-li odezva fanoušků na jejich návrat taková, aby stálo za to přijít s novými písněmi, pustí se do nich. Ačkoliv Reinharda opustili oba parťáci, kteří pamatovali dávnou éru kapely a byli i při její reinkarnaci, nyní jsou zde S.D.I. s novým albem, jehož název „80s Metal Band“ je v podstatě jakýmsi alibi, kterým trojice z Osnabrücku dává jasný návod, jak k téhle desce přistoupit – nalaďte své uši na osmdesátá léta, rozpomeňte se na období necelých čtyř let v druhé polovině osmdesátek, kdy zdivočelé a svébytně neotesané střely z dílny S.D.I. létaly vzduchem, a pokud vás některá z nich tehdy zasáhla, budete si s S.D.I. určitě rozumět i nyní.
Mezi tím, než se S.D.I. vrátili do studia, uteklo dlouhých třicet jedna let, které je potřeba vzít v úvahu. Oproti masakrálnímu debutu „Satans Deflorations Incorporation“ a svým způsobem geniálnímu albu „Sign Of The Wicked“ je znát, že bezprostřední živočišnost, která vyzařovala z prvních dvou počinů kapely (a třetí tomu nebyl zas až tak vzdálený), není tak silná. Zdráhám se použít konstatování, že S.D.I. jsou dospělejší, toho se v jejich pojetí metalu, poskládaného z thrashe, speedu, heavíku, punku i špetky šaškovství, kde se nehraje na žádné složitosti ani virtuozitu, snad nikdy nedočkáme, jen už tomu chybí ten spontánně divoký šmak.
Co zůstává, jsou někdy až prvosignálně přístupné melodie, vyřvatelné slogany, potrhlé texty a pocit, že se S.D.I. u své muziky jednak královsky baví a jednak, že se neberou kdovíjak vážně. A že umí šikovně (a zdůrazňuji, hlavně po svém) využít jemnou melodičnost v duchu Accept v nejučesanějším a tedy nejpřístupnějším kousku kolekce „Back Against The Wall“, punkovou dravost v „I Hate“ díky vyřvávacímu sloganu a energii jako stvořené pro divočení pod pódiem, vtipkování v nevázané „(Let The) Ball Run“ s wildovsky ubzučenými kytarami, trochou uštěkaného pseudo-rapu a dokonale neohrabanou spoluprací sólového zpěvu a sborů, či akčnost ve „Freeride“.
Bez problému najdete na světě nepřebernou hromadu kapel, které mají technicky zdatnější muzikanty i zpěváka, které dokáží složit propracovanější skladby či chytlavější melodie, které zní moderněji, které fungují cílevědoměji. Jenže na osobitost (pravda, velmi svéráznou) to s S.D.I. můžou (minimálně v hlavách pamětníků) klidně projet. V kontextu toho, že „80s Metal Band“ je bezesporu silnější než potenciální čtvrté album S.D.I , které „oficiálně“ vyšlo pouze jako bonusová příloha reedice kultovních prvních tří alb, lze (s nezbytnou dávkou nostalgie) konstatovat, že se tenhle návrat vydařil.
|
