„Úřady v Saudské Arábii neznají naši identitu. Musíme ji skrývat, protože za to, že hrajeme metal, by nás popravili,“ tvrdí předák blackmetalové trojice z Blízkého východu, říkající si Mephisto. To je hodně silná káva a kapela Al-namrood musí jezdit své alba nahrávat do sousedních zemí, kde není islámský režim tak tvrdý, jako v jejich domovině. Ovšem místo původu jim poskytlo skvělé promo, protože tuhle kapelu prostě musíte zaregistrovat už jen kvůli těmto okolnostem. Kapela ze Saudské Arábie se totiž rovná něco jako kapela ze Severní Korei nebo ze Země Františka Josefa. Prostě exotika, kterou Al-namrood nabízejí, je tak přitažlivá, že ji nelze ignorovat. Ovšem bez toho, aby tahle kapela tvořila dobrou hudbu, by stejně nakonec přišla vniveč… Celých dvanáct let by tato parta posluchače neutáhla pouze na svůj původ přímo ze samotného srdce muslimského světa…
Al-namrood už od svých začátků tvoří velice svéráznou a specifickou hudbu, která má sice kořeny v tradičním black metalu, ale příměs orientálního světa ve spojení s použitím rodné arabštiny jim dává punc výjimečnosti. A to dokonce už od debutu „استفحل الثأر", který nepatří mezi jejich vrcholná díla a je na něm ještě slyšet trocha nedomrlosti a naivních začátků. Ovšem Al-namrood postupem času rostli a čtvrtý počin „حين يظهر الغسق" spolu s následovníkem „Diaji Al Joor“ jim udělal obrovské jméno, zejména v době největšího rozmachu běsnění Islámského státu, kdy jejich tvorba dostala naprosto jiný rozměr. Nesvezli se však s okolnostmi, jen svou tvorbu vyšperkovali a dali jí ještě větší příchuť izolovaného arabského světa.
Kolem let 2014 a 2015 se také tato kapela definitivně vyvinula a z té doby těží dosud. Orientální vlivy byly v jejich tvorbě ke slyšení sice už předtím, ale tenkrát jejich vliv kulminoval a udělal jejich tvorbu zajímavější. Novinka „Wala`at“ tak vlastně pokračuje v tom, co si kdysi tato trojice vytyčila a tento styl zde jen prohlubuje. U Al-namrood není třeba žádná změna, jejich hudba je originální až dost a s každým dalším albem dokáže překvapit. Je totiž mnohem více děsivější než black metal norského střihu (ten už je popravdě dost okoukaný) a dokonce obsahuje i hráčské výkony, které mohou být srovnatelné s ikonami žánru. Ovšem ta atmosféra, která z nové nahrávky jde, ta nahání hrůzu. Stačí jen stylové intro „Al hirah“ disharmonicky využívající tradiční arabské nástroje a víte, že tady končí každá sranda. Pozvolný nástup „Sahra Yaesa“ se zmučenými podladěnými kytarami rozjíždí další pestrou paletu nálad, které jsou našinci tak vzdálené, že prostě musí přistoupit na hru kapely, která jej okamžitě vtáhne do děje.
Ve své podstatě posloucháte klasický black metal, ovšem neustálé vklady sílících arabských motivů a Humbabův zpěv, kde mezi zuby drtí pouštní písek a slova plive s uhrančivým hrdelním chrčením, k čemuž je arabština přímo stvořená, z Al-namrood dělá velice svébytnou záležitost. Humbaba není nejlepším zpěvákem ranku, o čemž svědčí hlavně monotónní výkřiky, které atmosféru leckde mírně narušují, ale je bezesporu jedním z nejoriginálnějších. A taková je i tahle deska. Například jedna z nejlepších kompozic na albu „Kail Be Mekialain“ se pomalu rozrůstá za pomalých tónů, kde se kytary dusí až k zalknutí, do ostrých pekelných riffů, jimž však dominují lidové motivy hudby Blízkého východu a Humbabův štěkavý refrén. Naproti tomu další z vrcholů desky „Al Shareef Al Muhan“ jede vpřed v divokém tempu jako pouštní bouře ženoucí se krajinou Pohádky tisíce a jedné noci.
Dalším z nosných okamžiků je „Alhallaj“, monumentální kompozice, opět kouzlící s orientální hudbou, která jako kdyby se vznášela nad roztopeným pekelným kotlem. Zde Humbaba podává nejlepší výkon, neboť se pouští do teatrálních pasáží, jež ho odvádějí daleko od blackmetalového krákoru. Škoda jen, že skladba nerozvíjí víc původní motiv a skončí po třech minutách, protože zde byl potenciál větší. Podobně jako v závěrečné „Alqaum“, kde se nejprve dostane ke slovu industriální lomoz, do kterého kapela opět začne sekat tvrdé riffy, čímž se tvář skladby mění, protože vliv arabské hudby je slyšitelný vlastně jen v kytarvém sólu, které využívá zvrácených dishamornických stupnic.
Al-namrood tak na „Wala`at“ pokračují v tom, co jim udělalo jméno v metalovém undergroundu. Přidávají trochu více zkušeností, ovšem jejich styl je neměnný. Opět ale nabízejí neuvěřitelně charismatickou nahrávku s děsuplnou atmosférou, která našinci přece jen poodhalí svět, který je pro něj tak vzdálený a zahalený rouškou tajemna a neznáma. Možná však vypovídá mnohé o životě v domovině této party.
|
