Při pročítání bookletu alba „Paper Blood“ vám možná padne do oka speciální poděkování s přáním všeho nejlepšího, věnované bývalým členům Steenu Mogenenovi a Jacobu Kjaerovi, kteří se po vydání alba „Eyewitness“ s hudebními aristokraty Royal Hunt po dlouhých letech rozloučili. Nebýt této poznámky, podezříval bych Andrého Andersena z toho, že si na novinkovém albu vybíjel frustraci z odchodu této dvojice a dočasného rozkladu kapely. Takhle agresivně, naštvaně a natlakovaně Royal Hunt nikdy v minulosti nezněli! Vzteklý výraz (berte tento pojem v kontextu diskografie kapely, nikoliv v rozsahu široké hudební scény) podtrhl fakt, že i druhý z „pamětníků“, zpěvák John West, do téhle konstelace přispěl nemalým podílem. „Paper Blood“ je tak (zejména ve své první polovině) melodicky daleko méně ohebné, zato energie a útočnosti má výrazně nad běžnou normu.
Vzhledem k té kousavé formě, v jaké se Royal Hunt na „Paper Blood“ představili, je určitým překvapení, že největší dominance patří divokým Andersenovým klávesám. Byť novic u šesti strun Marcus Jidell dostal velmi slušný prostor předvést, proč si jej principál Andersen k sobě vybral, přece jen se příliš nepouští do obvyklých vzdušných a harmonických tanců s černobílými klapkami, jejich vzájemná spolupráce v sólových pasážích daleko víc připomíná nesmiřitelné a vyhrocené souboje. Ani na tomto albu se kapele nepodařilo dlouhodoběji vyřešit problém s bubeníkem a tak můžete narazit na informace, že bicí obstaral Kenneth Olsen (pamatujete kdo nabubnoval první tři desky Royal Hunt?), jinde, že je má na svědomí opět Allan Sorensen. Faktem je, že v bookletu alba první jmenovaný je nejen uveden jako hráč na perkuse, ale i zvěčněn na fotografii, kdežto druhý figuruje „pouze“ jako hráč na bicí. A do naštvaného kontextu zapadá i fakt, že i běžně nadýchaní vokalisté mají značně přibroušené jazýčky.
Chcete-li na sebe vypustit nekoncentrovaný vztek v podání Royal Hunt, sáhněte po úvodní „Break The Chains“, ve které už úvodní cello a osudové bicí zní docela výhružně, aby na vás vzápětí kapela vyprskla veškerou svou nespoutanou (a chvílemi až neurvalou) energii, titulní „Paper Blood“ s žiletkovým riffem a až zlomyslným Westovým hlasem, či „Never Give Up“, ve které svítí melodický refrén a přesto je z ní cítit jakési nervní napětí. André Andersen však nezapomněl ani na své experimentální choutky, „Kiss Of Faith“ s kovbojskou atmosférou, piánem i písničkářskou náladou se zdá zpočátku být nejklidnější položkou menu, ale i do ní zejména zásluhou dramatického Westova projevu prosákne hodně dravosti, aby v refrénu přece jen dali Royal Hunt (alespoň částečně) vzpomenout na dřívější vzdušnost. A pokud byla zmínka o dominantním postavení kláves, je třeba zdůraznit fakt, že hned tři kompozice na albu jsou ryze instrumentální, a zároveň skutečnost, že všechny tři plně zapadají do agresivnější nálady alba.
Už předchozí „Eyewitness“ mělo jasné tendence vysvléknout Royal Hunt ze stereotypních postupů, přesto v závěru sklouzlo do určité hry na jistotu. Na „Paper Blood“ to vzal André Andersen za zcela jiný konec. Chcete-li na desce najít Royal Hunt, bez problémů se vám to podaří, chcete-li na ní vidět pro kapelu nové horizonty, jde to celkem snadno. Těžko říct, kam chtěl André Andersen tehdy nasměrovat svoji posádku. Na dalším albu už totiž bylo všechno jinak. Místo Johna Westa stál u mikrofonu Mark Boals a Royal Hunt mířili do bezpečí, vystavěného skvělým albem „Paradox“.
|
