Holandský kytarový hrdina Adrian Vandenberg patřil vždy tak trochu ke smolařům. Mohl být nejproslulejším kytaristou na světě, ovšem místo toho je brán jako dělník stylu, přestože té nejvyší kvality a lesku. Byl dvakrát blízko obrovského světového úspěchu, ale vždy z toho sešlo. Dnes už je jedno, že se poprvé představil v roce 1978 na debutovém albu kapely Teaser, ta už dávno patří jen archiváliím rockových historiků. Hvězdná éra začala pro Vandenberga tehdy, když změnil sestavu Teaser, do názvu nové kapely vetkl pouze své příjmení a vydal debutovou desku, plnou tehdy velmi populárního mixu hard rocku, heavy metalu a hairmetalového pozlátka. Desku dostal na pětašedesáté místo americké hitparády a na senzaci bylo zaděláno. Debut podpořil o rok později neméně vydařenou dvojkou „Heading For The Storm“. V té době se údajně dostal do hledáčku Davida Coverdalea, který se svými Whitesnake spřádal plány na dobytí amerického trhu a Vandenberg mu do nich zapadal.
Jeho vlastní kapela ale začala zpomalovat, třetí album „Alibi“ už nedosáhlo úrovně ani úspěchu předchozích alb a nakonec se musel poroučet i zpěvák Bert Heerink. Jeho nástupce Petera Struyka odmítli jak fanoušci, tak vydavatelský kolos Atlantic, který kytaristu s celou jeho partou poslal k vodě. To byl pro Vandenberga (alespoň na chvíli) zlom. Dostal okamžitě od Davida Coverdalea další nabídku, aby posílil Whitesnake a vytvořil tandem s dalším novicem v sestavě, Johnem Sykesem. Jenže Coverdale byl tehdy šéf nevypočitatelný a nakonec si Vandenberg na albu „1987“ zahrál jen kytarové sólo v hitu „Here I Go Again“. Deska sklidila mamutí úspěch, ale Vandenbergovi jako kdyby utíkala příležitost mezi prsty. S Whitesnake sice vyjel na turné, ovšem v pozici kytarové dvojky, neboť hlavní party převzal Vivian Campbell (ex-Dio, dnes Def Leppard). Když už se zdálo, že Vandenbergova chvíle přece jen přijde a bude to on, kdo bude s Coverdalem nahrávat další album „Slip Of The Tongue“, přišlo zranění ruky a musel ho zastoupit Steve Vai. Na následné turné sice vyjel jak Vandenberg, tak Vai, ale po jeho skončení se David Coverdale rozhodl pro ukončení kariéry své kapely. Že to nemyslel vážně, ví všichni… Vandenberg pak dostal šanci stanout po jeho boku jako druhý nejdůležitější muž kapely na albu „Restless Heart“, ovšem to už bylo, co do slávy a věhlasu, pouze stínem někdejších počinů…
Zcela zapadl (nutno dodat, že neoprávněně) i projekt Manic Eden, který měl kytarista se zpěvákem Little Caesar Ronem Youngem a ani novější kapela Vandenberg`s Moonkings jej nedokázala dostat do povědomí širšího posluchačského okruhu. Možná proto došlo na obnovení zavedené značky (té, která nese právě jen jeho příjmení), i když od konce této kapely letos uběhlo pětatřicet let. Někdejší Adrianovi spoluhráči se poděli postupem let bůhvíkam a bylo by vlastně i docela podivné, kdyby dnes Vandenberg vyrukoval opět s nimi. Místo toho představil skutečně těžkou váhu. Za mikrofon postavil chilského dravce Ronnieho Romera, který má své místo na výsluní jisté od té doby, co si jej pro současné Rainbow vybral Ritchie Blackmore, a rytmickou sekci svěřil světoběžníkům Rudymu Sarzovi (ex-Quiet Riot, Whitesnake, Ozzy Osbourne, Blue Öyster Cult) a bubeníkovi Brianu Tichymu (ex-Whitesnake, Ozzy Osbourne, Foreigner, Billy Idol). Takže alespoň papírově sestava z těch nejsilnějších. Ovšem Sarzo ani Tichy se na nové desce nakonec nepodíleli a zůstali jen v pozici hvězdných hostů, což je po počátečním humbuku trochu zarážející.
Výsledku to ale nakonec nevadí, comebacková deska Vandenberg předkládá klasický hard rock prvotřídní kvality. Dalo se to čekat, spojení jako vždy skvělé Vandenbergovy kytary s Romerovým vokálem nemůže být krokem mimo. Mládí a živelnost chilského zpěváka ve spojení s jeho hlasovým fondem a nadmíru charismatickou barvou pěveckého projevu je věc, která dělá z tohoto alba jednu z událostí letošního roku. Nahrávka nezní nijak omšele, jede dravě kupředu a navíc, a to je nejdůležitější, nabízí skutečně dobré skladby. Chytře napsané, perfektně zaražované a díky producentovi Bobovi Marlettemu (Marilyn Manson, Rob Zombie, Alice Cooper) má moderní náboj a šmrnc. Tady se nehraje na osmdesátá léta, i když hudba té doby je pochopitelně základem, ale Vandenberg album nepojal nijak staromilsky a primárně necílil na fanoušky z dávných dob. Ti budou samozřejmě spokojeni, ovšem desku štítivě neodstrčí ani mnohem mladší posluchači.
Že jde o skutečně vynikající dílo, ukáže hned úvodní „Shadows Of The Night“, ohromující hardrocková jízda, která ctí kořeny Deep Purple, Whitesnake či Led Zeppelin, ale předkládá je v mnohem současnějším balení s hitovými ambicemi. Tyto aspekty tvoří základ i ostatních skladeb a když se v „Let It Rain“ Vandenberg s Romerem, vybičují k výkonu, který by slušel i Whitesnake v dobách jejich největší slávy, je jasné, že tohle spojení je (alespoň pro letošní rok a tento počin) skoro osudovým. I když je „Let It Rain“ možná největším hitem desky (pokud pomineme dávný majstrštyk „Burning Heart“, který Adrianovi kdysi dávno zaručil hitparádový úspěch), i zbytek skladeb je vzrušující a střípek po střípku skládá mozaiku velké hardrockové oslavy. Vezměte si „Ride Like The Wind“, „Shitstorm“, nebo závěrečnou dramaticky pojatou „Skyfall“ a vždycky víte, že narazíte na malé mistrovské dílo. Ano, přesně takhle má znít plnokrevné album, jenž sice rezignovalo na bluesové aspekty (k tomu Vandenbergovi slouží jeho Moonkings), ale v současnosti může svým entuziasmem a výtečným songwrittingem učit mladší ročníky.
Spojení Romero – Vandenberg funguje znamenitě a je příslibem do budoucnosti. Snoubí se v něm nadhled a zkušenosti starého barda (Vandenberg) a mladický zápal člověka, který v době, kdy tahle kapela vydávala své desky, běhal sotva jako batole po ulicích rodného Santiaga (Romero). Vandenberg, jako by politý živou vodou, školí svým typickým stylem - jsou mu opět blízké stadionové skladby a Romero právě v tomto prostředí ukazuje, kdo je ten největší hardrockový pěvec své generace.
|
