I když švýcarští Miracle Flair vydali svá poslední dvě alba pod křídly Massacre Records, pořád je lze považovat spíš za lehce utajený tip pro milovníky melodického metalu se ženským zpěvem, než médii vzývanou ikonou. Novinka „Synchronism“ by podle vyjádření kapely měla navazovat na kladně přijaté čtyři roky staré album „Angels Cast Shadows“, jen by měla být trochu tvrdší, trochu progresivnější, trochu melodičtější, a zároveň otevřená novým moderním zvukům…
Ono je to tvrzení poměrně relativní. Podstatné bude jednak to, co si představíte pod pojmem „trochu“ a jednak to, jestli budete chtít hledat pravé jádro tohoto sdělení. Miracle Flair jsou o špetku jiní, i když se pochopitelně v základu drží toho mustru, na kterém stavěli na minulé desce, takže sází na album jednu přitažlivou melodii za druhou, vystavují na odiv obratné hlasivky Nicole Hartmann i lehkost neposedné kytary Daniela Mauriziho (ostatně pouze tahle dvojice tvořila dlouhodobě stálé osazenstvo kapely, současná sestava se rozšířila i o basáka Chrise Demla). Nijak zásadně při tom neuhýbají z celkem dravého výrazu, jen do něj našla cestu i trocha romantiky v duchu Edenbridge. A nutno uznat, že tohle drobné zjemnění, které s sebou nese silnější nádech optimismu a ždibec větší skluznosti melodií, kapele svědčí.
Pro zmapování aktuální formy Miracle Flair postačí úvodní tři skladby. Lehce zasněná „The Untold“ s příjemně štiplavou kytarou a nadýchanou melodií, důraznější titulní „Synchronism“ s lehkou tanečností a vzdušnými klávesami, a „What Remains“, v níž se dovedně proplétá rozvernost s dramatičností, stačí k tomu, aby Miracle Flair naplno vyložili své karty. Byť se v tomhle duchu odehrává celá nahrávka (s výjimkou závěrečné bonusové předělávky „In Love And Hate „Retrowave Remix)“, hozené do tanečně diskotékové podoby),
byla by škoda se spokojit jen s třískladbovou ukázkou, protože kombinace smyslnosti a roztomilé radosti v hlase Nicole, uvolněnost kytarových motivů i vzdušnost melodií je na ploše celého alba natolik rozmanitá, aby tohle optimistické představení příjemně pohoupalo, lehce metalově poškádlilo, neunavilo monotónností a ani na moment nenudilo.
Snad jen s tvrzením, že headbangers i milovníci melodií by se mohli stát na „Synchronismu“ závislí, Miracle Flair trochu (a jsme zase u rozsahu tohoto pojmu) přestřelili. Nic to ale nemění na tom, že tahle deska přináší velmi příjemnou poslouchanou a nenucenou oslavu melodičnosti.
|
