O Five Finger Death Punch si můžete v posledních letech myslet co chcete, ale nelze jim upřít, že jsou kapelou stále více viditelnou, která umí vytvořit skladbu, co osloví miliony lidí na světě. Z této kdysi řádně tvrdé kapely pěti ranařů se stala mašina na prachy, co se nebojí mainstreamu, a členství v ní se už mezi muzikanty mladší generace počítá za prestiž i přes staré výstřelky zpěváka Ivana Moodyho, z kterého se takřka stala troska rozmáčená ve vodce. Jeden ovšem musel z kola ven a byl jím bubeník Jeremy Spencer, kterého z bubenické stoličky vyhnaly velké problémy se zády, jejichž bolest mu bránila v řádném výkonu profese. Proto také Spencer paličky hodil za hlavu, ovšem hudební kariéru nikoliv. „Když nemůžu bubnovat, postavím si kapelu, kde budu zpívat,“ řekl si Spencer. A rázem je na světě svébytná parta Psychosexual.
Ta se kupodivu vzdaluje od světa Five Finger Death Punch docela daleko. O to je sympatičtější. Stačí si vedle sebe dát poslední album 5FDP, které nebylo jejich nejlepším ani nejhorším dílem (prostě odraz dnešní formy kapely) a „Torch The Faith“ od Spencerových Psychosexual a hned je ten rozdíl patrný. Spencer se obejde bez bombastické produkce a šíleného zvuku katastrofických filmů, a zajímají jej spíše pocity a atmosféra. Ať už si myslíte cokoliv o úchylné image kapely v gumových maskách, jako vystřižených z německého fekál porna, k jejich hudbě vcelku pasuje. Ta je naplněná temnotou a perverzitou jako dávný Marilyn Manson a pohybuje se na hranici industriálního metalu, gotického rocku a klasického amerického rock n`rollu střihu Los Angeles osmdesátých let. To vše dohromady (doplněné slušnými skladbami) by mohlo zafungovat. Navíc podpořené Spencerovou minulostí ve Five Finger Death Punch…
Na desce je nejslabší Spencerův zpěv. Zazpívá sice, co potřebuje, výrazově pohybuje se někde mezi Fernandem Ribeirem z Moonspell, Davem Vanianem z The Damned a předákem The 69 Eyes Jyrkim, ovšem postrádá charisma velkých rockových pěvců. V tomto případě se má hodně co učit i od Ivana Moodyho. Tento drobný nedostatek (který může být subjektivního charakteru) vyrovnává řada vyvedených skladeb. I když pilotní singl „Baby On Fire“, který celé album startuje, ještě úplně nepřesvědčí, protože v něm Psychosexual zbytečně tlačí na industriální pilu, jako kdyby chtěli říct, že oni jsou ta nejodpornější kapela na světě, od „I Wanna Be The Blood In Your Cut“ se už jede v trochu jiném stylu. Industriální podklad sice ještě úplně nezmizí, spíše však dokresluje atmosféru a kapela nasává do svých nozder odér gotického rocku. To je tvář, která jí sluší nejlépe. Jako kdybyste se v tu chvíli nacházeli v nějakém perverzním erotickém salónu… Velice důležitou roli přebírají klávesy a studiové zvuky, podobné těm, jako kdysi používali finští HIM nebo Moonspell ve svých jemnějších chvilkách.
Jasným hitem alba je skladba „Lady Killer“, kde se ke slovu sice dostane nejprve tvrdý kytarový groove a zmasakrovaný, přes krabičky prohnaný Spencerův zpěv, ale brzy skladba vykvétá do výtečného refrénu, v němž hlavní psychosexuál už nepotřebuje berličky Five Finger Death Punch, protože nepůsobí nuceně a cíleně mainstreamově. To je případ i následující skladby „I Bite“, která se řadí po boku „Lady Killer“ k těm nejlepším momentům alba. Ne vždy sice jejich taktika Psychosexual vyjde, třeba v podivné rádoby baladě „Tearing You Apart“ nabízí jen přežvýkaný materál bez záchytného bodu. Stejně nevýrazná je i závěrečná „What Doesn`t Kill Me (Had Better Start Running)“, kterou nezachrání ani jakžtakž výrazný refrén. Psychosexual mezi obě nejhorší skladby alba však vklínili výtečnou „Afterlife Wife“. V ní by se atmosféra dala krájet a vzrušivé pulzující napětí sloky korunuje plíživý refrén, kde se Spencer pouští do zpěvovavých poloh, v nichž mu to sluší přece jen o něco lépe než v místy až zbytečně hlubokých.
Čekalo se, že tahle kapela se bude snažit zaujmout spíše po stránce image, což byl vlastně jejich prvotní počin. Už méně se očekávalo, že přijde se skutečně dobrým materiálem. I přes rezervy díky němu mají Psychosexual startovní pozici na scéně mnohem lepší. Spencer svým bývalým kolegům (zejména Moodymu a Bathorymu) ukázal, co v něm celou dobu měli. Dokonce se dá mluvit i o hozené rukavici...
|
