„To Kill To Live To Kill“… „To Live To Kill To Live“. Dánská Manticora nemůže (a možná ani neumí) dělat věci jednoduše a přímočaře. Prosté zažonglování s názvem dva roky starého alba by mohlo napovědět i těm, kteří se o tuhle kapelu nijak blíž nezajímají, že Manticora, bez toho, aby využila obligátního číselného označení, představuje druhou část svého konceptu, založeného na románu zpěváka Larse Larsena. Vezmeme-li v úvahu, že ten má být reflexí na jeho značně negativní zkušenost (Lars mě být v minulosti napaden, zmlácen a vážně zraněn trojicí útočníků), stejně jako fakt, že Manticora nikdy nehrála na kdovíjak přístupném a prosluněném hřišti, ale vždy sázela jednak na temnější výraz a jednak na složité kompozice, jen těžko může být výsledek, zachycený na albu „To Live To Kill To Live“, překvapením.
„To Live To Kill To Live“ je dalším krokem na cestě lemované ustavičným soubojem techničnosti, agrese a melodičnosti, bohatého děje a přístupnějších momentů, komplikovanosti a ještě větší komplikovanosti. Manticoře nelze upřít obrovské ambice při tvorbě dějově svázaných alb, odvahu při proplétání různých stylů, i zjevnou neústupnost z nároků, kladených na sebe samotné, ale hlavně na posluchače. Stačí vypustit úvodní téměř čtvrthodinovou pestrou ságu „Katana - The Moths and the Dragonflies / Katana – Mud“, abyste měli hlavu naprosto zamotanou. Propletenec intenzivních pocitů, technické zručnosti a nekompromisního nátlaku, jen sem tam lehce navolněný melodickým sklouznutím, je v podstatě neprostupným sítem do aktuálního alba a rozhodně nesplňuje funkci kdovíjak přístupného otvíráku. Ale pokud se dokážete procpat přes tuhle temnou nepřehlednou míchanici moderního thrash metalu a epického powermetalu, otevře se před vámi (nijak závratně rychle, Manticora na přístupnost prostě nehraje) zajímavý svět – hladivý instrumentální střípek s japonským motivem „To Nanjing“ dokonale zklidní rozbouřené vášně z úvodní skladby, uvolněně sentimentální „Goodbye To Tina“ nezapomíná na technickou náročnost, ale v kontrastu ke zbytku alba působí až písničkářsky přístupně (a funguje naprosto skvěle), k duhu přijde zjemnění v jinak hutné „Slaughter In The Desert Room“ zásluhou hlasu June Dark (Clandestine). Jak temnou a horrorovou atmosféru tahle deska má, nejlépe charakterizuje „Through the Eyes of the Killer – Filing Teeth“ s velmi sugestivním textem, že kapela má blízko k power metalu (ale zapomeňte na stylově obvyklou refrénovou vzletnost) i teatrálnosti předvede v „Tasered / Removal“, že umí své příběhy dobře vypointovat, ukáže závěrečná melodicky usprintovaná „Katana – Beheaded“.
Svět Manticory prostě není pro každého – zásluhu na tom má jednak typická barva Larse Larsena, jednak náročnost, kterou poslech alba vyžaduje. Ani ostrý a sytý zvuk (z něhož možná úmyslně Larsenův hlas nijak nevyčnívá) z dílny Jacoba Hansena situaci nijak neulehčuje. Na otázku, jestli se jedná o nejlepší album Manticory, si i přes slušnou porci rotací alba netroufám odpovědět, podle mého už nejlépe bylo, ale tahle deska ještě nejspíš bude růst.
|
