Co vždy odlišovalo plzeňské Turbo od zbytku české bigbítově-tancovačkové kultury? Bezesporu to byla hra a osobnost jejího někdejšího lídra Richarda Kybice, už kdysi dávno pasovaného na českého Ritchieho Blackmorea. Byl to právě Kybic, který (spolu s obratností textaře a manažera Ladislava Vostárka) udělal z Turba jednu z největších tuzemských rockových kapel osmdesátých let. Dokázal reagovat na vlivy ze zahraničí a k původnímu hard rocku, hranému po vzoru Deep Purple (to bylo ještě v dobách předchozí kapely Bumerang), přidal tehdy komerčnější esprit a zvuk kapel typu Europe či Whitesnake, navrch přiložil dlouhou řádků hitů, z nichž můžeme jmenovat nesmrtelné skladby „Hráč“, „Chtěl jsem mít“, „Láska z pasáží“, „Vodopád prázdných slov“ nebo mrazivou „Bílou hůl“. Jenže Turbo je z ranku těch kapel, které patřily především do osmdesátých let a jejich faktický konec přišel se sametovou revolucí. Během té jízdy napříč osmdesátkami se totiž vyčerpali a řekli vše, co říct měli.
Comeback na konci devadesátých let, kdy sice zazářili na lochotínském amfiteátru v Plzni ve společnosti Uriah Heep a Slade, dokonale zkazila kolekce „Turbo 2000“, kde byly jejich hity předělané do příšerné podoby disco remixů a následně vše zhatil osud sám, když Richard Kybic v květnu 2003 podlehl rakovině. Tehdy se zdálo, že s Turbem je definitivní konec. Jak nahradit nenahraditelného ikonického frontmana se zdálo být neřešitelné. Rozuzelní přišlo z Aše v podobě Miroslava Chrástky, někdejšího předáka hardrockových Macbeth. Jeho angažmá rozdělilo fanoušky na dva tábory, jedni novou tvář kapely vzali na milost, neboť uznávali pěvecké i kytarové kvality Chrástky, druzí se nikdy nesmířili s tím, že Turbo pokračovalo dál. Druhé skupině lidí nahrával i fakt, že první album s Chrástkou, „Návrat králů“ z roku 2005, nebylo zrovna povedené a proti starým klasikám z osmdesátých let představovalo chudého příbuzného.
Turbo, definitivně už vedené bubeníkem Jiřím Langem, se ale ukázalo mnohem houževnatější. Přestože se z velkých hal, na které bylo zvyklé v osmdesátých letech, přesunulo spíše na venkovské letní parkety, právě zde ukázalo, že stále ční nad konkurencí kapel okresních formátů. Přestože ani Chrástkův druhý vklad, osm let stará nahrávka „Žár“, se dost dobře nedal porovnávat s alby „Hráč“, „Turbo 88“ nebo „Parta“, ukázalo se, že jistá kontinuita dokáže být zachována. Teď jsou tady Turbo s Chrástkou za mikrofonem potřetí a zase je o něco lépe než bylo na minulé desce. Novinku „Noční dravci“ lze považovat za vydařenou. Nakolik v tom měla prsty korekce sestavy, v níž dlouholetého klávesistu Martina Laula nahradil Karel Mecner, je otázka. Důležitější je fakt, že Turbo tentokrát přichystalo několik skutečně dobrých skladeb, které budou pilířem jejich další koncertní sezóny.
Tahle kapela hraje jako v osmdesátých letech a vlastně tak hrála vždycky. Jenže na rozdíl například od alba „Návrat králů“ jim (alespoň místy) na „Nočních dravcích“ nechybí lehkost a dobré melodické nápady, prezentované dnes už sebejistým Chrástkou. Tahle kapela není moderní jako v dobách „Hráče“, ale dnes nejsou moderní ani Whitesnake, Bon Jovi a staré desky Europe… Turbo si bere mustr z nejlepších let těchto světových hegemonů, dává jim punc tuzemského rocku (zejména v textech navrátilce Ladislava Vostárka), ale dělá to s elegancí a znovu ukazuje záda řadě konkurenčních, králů sobotních večerů s vůní sena a pivních výparů.
Tahounem desky je Chrástka. O tom, že zpívat umí, přesvědčil už u Macbeth a zde ukazuje, že i po dlouhých letech jeho hlas neztratil nic ze své naléhavosti a rozsahu. Je rovněž velice dobrým kytaristou, který předkládá velmi slušná sóla, která jsou kořením desky. Základem je několik opravdu dobrých, stylově vyhraněných skladeb. Nad všemi ční jasně hitová „Konečná“ (neberme v potaz klišovitý text, zejména ve sloce), evokující směs AOR a pozdního hair metalu, podobně laděná „Ty tělem svým i povahou jsi anděl“ a svižnější „Nech slzy kanout“, vzdáleně připomínající debutové album amerických Danger Danger. Zde jsou Turbo pro letošek nejsilnější a prezentují velice pozitivní, až letním sluncem prozářenou náladu. Právě v těchto skladbách se přibližují době, kdy jim vládl Richard Kybic. Po boku těchto skladeb stojí i povedené „Vznešenost v tváři zemřelých“, baladická „Goodbye Forever“, epicky monumentální „Vesmír je chrám“ a nakonec i otvíráková „Miss Nebe“. Ty vyvažují nedostatky, kterých se na „Nočních dravcích“ také několik najde. Zejména v tom, že album obsahuje zbytečně moc balad, „Bilý princ“, „Království ledový“ a především „James Bond“ jsou skutečně až na hraně vlezlosti a dobrého vkusu. Nepřesvěčí ani svižnější „Noční dravci“, „Dívce v přítmí“ a „Nech si to tvoje víno levný“ (jednoznačně nejhorší věc alba), kde jako kdyby Turbu znovu docházel dech.
Jestliže Turbo nedokázalo na minulých deskách (mezi ně patří i comebacková nahrávka s Kybicem „Jsou stále v nás“) přesvědčit o tom, že by se měla vrátit podoba osmdesátých let, neděje se to úplně ani tenotkrát. Ovšem na „Nočních dravcích“ se dostavuje lepší forma, než bylo od této kapely řadu posledních let zvykem. Můžeme dokonce mluvit o tom, že v případě novinky předložilo Turbo nejlepší kolekci od legendární „Party“. A to se počítá.
|
