Jestli byl někde zpěvák Jeff Scott Soto za poslední roky skutečně přesvědčivý, tak to byl projekt W.E.T., který před více než deseti lety postavil s kytaristou švédských Eclipse Erikem Martenssonem a klávesistou Robertem Sallem. V žádném případě není na místě zpochybňovat Sotův výkon u progresivní superskupiny Sons Of Apollo (především u debutové desky „Psychotic Symphony"), ale právě spolupráce s Martenssonem a Sallem je to pravé, kam se jeho sytý hardrockový hlas hodí. Zapomeňte na experimenty s euro power/heavy metalem pod hlavičkou kapely Soto, zapomeňte na jeho sólovky a vlastně i na loňskou trochu rozporuplnou desku Sons Of Apollo. Ten pravý Soto je už několik let slyšet právě ve W.E.T.
Tento projekt je tím, co k jeho hlasu sedí nejlépe a můžeme jej chápat jako pokračovatele někdejších Sotových kapel Talisman a Eyes, kde se (po podivném odchodu od Yngwieho Malmsteena v druhé polovině osmdesátých let) tento americký zpěvák uvedl v plné parádě. Pokud by se Soto více věnoval hudbě W.E.T. než řadě dalších (leckdy kvalitativně dosti pochybných) projektů, byli by jeho fanoušci zajisté spokojenější. Za třináct let existence se kapela dostala teprve ke třetí desce, přestože by rozhodně měla co říct i na větším prostoru. I když hudebně není nijak objevná, dokáže příznivce stylu vždy plně zasytit, protože symbióza Martenssonova skladatelského umu a Sotova pevného hlasu zní vždy přitažlivě. Nejinak je tomu i u jejich aktuální čtvrté desky „Retransmission“.
Ta se pohybuje přesně v těch mantinelech, na které jsou fanoušci W.E.T. zvyklí a kde není prostor pro kvalitativní úhyb stranou ani pro zbytečné experimenty, které by desku zbytečně rozmělňovaly. A to i přesto, že, že pilotní singl „Big Boys Don`t Cry“ nezafungoval tak, jak by bylo zapotřebí a v celkovém pohledu se jedná o jednu ze slabších položek alba. Stylově je tato skladba naprosto v pořádku, ovšem z materiálu, který obsahuje, je cítit mírné vyhoření a ztráta energie. To se však netýká řady dalších věcí, protože po „Big Boys Don`t Cry” jako kdyby se W.E.T. vracela jejich stará síla. Už z “The Moment Of Truth” sálá mladické nadšení, které je u těchto pánů, kterým už dávno není dvacet ani třicet, až záviděníhodné. To už je neopustí ani v dalších písních a proto se nakonec “Retransmission” může hrdě zařadit po bok předchozí trojice nahrávek.
Stejně jako na minulých albech se i tentokrát sází spíše na svižnější věci a proto, když dojde na „Got To Be About Love“, která se zpočátku tváří spíše jako balada, kapela do ní dosadí údernější refrén, který snese i přísné stadionové parametry a zařadí ji po bok nejsilnějších kusů alba. Těmi jsou „The Moment Of Truth“, „Call Of The Wild“, oddechová „Coming Home“ a závěrečná „One Final Kiss“, což je jedna z nejlepších skladeb, se kterou W.E.T. kdy přišli. Když už jsme zmínili úvodní „Big Boys Don`t Cry“ jako slabinu alba, je třeba zaznamenat i trochu rozpačitou „Beautiful Game“, kde se W.E.T. vydávají spíše heavymetalovějším směrem, což není zrovna styl, jaký jejich skladbám sluší. Tato skladba působí mezi ostatními stadionovými hitovkami trochu křečovitě a je slyšet, že v ní kapela moc tlačí na pilu. Ovšem ani ji, ani „Big Boys Don`t Cry“ nelze brát jako vyloženě špatné nebo průměrné akldby, takových se posluchač od W.E.T. obávat nemusí,
„Retransmission“ dokáže fanoušky kapely plně zasytit. Přináší zase porci šťavnaté hudby, pohybující se na hranici hardrockových tradic s moderním přístupem, a AOR, kde vládne zejména Soto svým silným projevem a charismatickým hlasem. Tedy počtvrté trefa do černého. A nevypadá to, že by W.E.T. došel v příštích letech dech. Stávají se docela slušnou jistotou.
|
