Když kapela doslova vyrazila dveře se zpěvákem Stevem Fontainem poté, co vokalista nepřišel na koncert v San Francisku, čekalo Uriah Heep další hledání vhodného pěvce. Tentokrát se situace ukázala být trochu jednodušší než v minulosti, protože nově příchozí klávesista Phil Lanzon poukázal na svého bývalého kolegu z kapely Grand Prix a někdejšího frontmana kapel Stratus a Praying Mantis, kanadského přistěhovalce Bernieho Shawa. Box ještě v té době netušil, že se rýsuje sestava, která Uriah Heep bude reprezentovat dalších dvacet let a stane se tou druhou nejklasičtější. Přestože se z tábora těch nejskalnějších fanoušků dodnes ozývají výtky na adresu Bernieho Shawa a jeho jemnějšího hlasu, který postrádá výškové eskapády Davida Byrona, je jasné, že volba, kterou kapela udělal na samém konci roku 1986, byla tím nejlepším, co v dané situaci a s ohledem na příští roky mohla udělat.
Jelikož se Uriah Heep otevřely trhy sovětského bloku a kapela mohla vycestovat do země, kde zítra už znamená včera, rázem se z nich na těchto odbytištích staly obrovské hvězdy. A Shaw už byl u toho a jeho hlas je poprvé ke slyšení na živém albu „Live In Moscow“, na kterém se objevila i nikde jinde nevydaná skladba „Mr. Majestic“, jež měla ukázat sílu nové sestavy. Uriah Heep v ní doslova ožili po úpadku éry s Peterem Goalbym, a je velká škoda, že tahle věc nebyla nikdy zaznamenána na žádném řadovém albu. „Mr. Majestic“ ukázala, že kapela se dvěma novici zní energičtěji než s unaveným Goalbym a sebestředným Johnem Sinclairem, jehož klávesové rejstříky leckdy přehlušovaly i Boxovu kytaru. „Live In Moscow“ byla pořízena během deseti koncertů na moskevském olympijském stadionu, všechna představení navštívilo dohromady skoro dvě stě tisíc lidí (Uriah Heep byla první západní a ještě ke všemu rocková kapela, která se v sovětském impériu kdy představila) a pro Uriah Heep znamenal tento počin prakticky nový start. Bylo však třeba jej potvrdit novou deskou, která by konečně z prachu pozvedla devalvované jméno kapely.
To se „Raging Silence“ sice podařilo, ovšem ne zcela. Po albech „Head First“ a „Equator“ se rozhodně jedná o kvalitnější a energičtější kolekci, na níž v kapele ještě rezonovaly moskevské zážitky, které Bernie Shaw popsal jako novodobou beatlemánii. I z toho důvodu zní „Raging Silence“ velice optimisticky, a přestože jí bývá vyčítána uhlazenost materiálu, je jasně slyšet, že Uriah Heep jsou v mnohem lepší formě než v předchozích letech. Nejedná se o návrat ke stylu byronovských klasik, ten magický sound zmizel nejprve s Byronem a definitivně s Kenem Hensleyem, ale i tak je „Raging Silence“ vcelku hitová kolekce, přestože ani zde se Uriah Heep nevyhnuli přešlapům, neboť se na leckterých místech až zbytečně orientují na dobový pop rock či AOR na úkor tvrdých riffů, které kdysi udělaly Boxovi jméno skoro stejné velikosti, jakou se pyšnil Ritchie Blackmore. Jenže doba tehdy velela ke zjemňování soundu a Uriah Heep ji znovu poslechli.
Důležité ale je, že tahle deska má několik skutečně silných hitových okamžiků, což byl aspekt, který na „Head First“ i „Equator“ chyběl. Uriah Heep si sice museli pomoci třemi coververzemi, ty ovšem tentokrát nejsou tím nejlepším, co deska nabízí. K velkému překvapení nejsilnější otisk na „Raging Silence“ zanechal bývalý zpěvák Peter Goalby, který je autorem největšího hitu desky, výtečné skladby „Blood Red Roses“. Ta paradoxně představuje nejsilnější Goalbyho příspěvek za celou dobu jeho působení v kapele. Je to právě „Blood Red Roses“, která nejvíce symbolizuje počáteční Shawovu éru a přestože kapela nejvíce vsázela na „Rich Kid“, je „Blood Red Roses“ největším hitem a výkladní skříní desky. „Raging Silence“ ale nestojí jen na ní, vydařených skladeb je zde více. Dobře zafunguje vlažně se rozjíždějící „Voice On My TV“, což je jasně přiznané AOR, svěží „Cry Freedom“, v níž exceluje zejména Shaw, doplňovaný rusky mluvenými pasážemi (ty má na svědomí jistá Maria Zackojiva) a výtečnými aranžemi Lanzonových kláves. Svůj půvab má také „Bad Bad Man“, kde se Shaw prezentuje netypicky hlubokým hlasem a nakonec i závěrečná „Rough Justice“, bezpochyby nejtvrdší příspěvek na albu a příslib toho, že Uriah Heep přece jen nejsou až tak úplně poprocková kapela, což jí bylo v té době vyčítáno. Ze tří coververzí zaujme jen „When The War Is Over“ z repertoáru kdysi hvězdných Australanů Cold Chisel, které však Uriah Heep dokázali dát vlastní punc, i když zachovali původní poselství.
O to hůř působí úvodní „Hold Your Head Up“ od dávných britských progresivistů Argent, toporná kompozice, hrající si na stadionovou hymnu, ovšem v podání Uriah Heep trpí snahou transformovat ji do AOR kabátku, který ji vyloženě nesluší. Přesvědčivá není ani „Lifeline“ od Američanů LeRoux, která zapadá v těžkém průměru. Tam patří i jediný příspěvek basisty Trevora Boldera „Rich Kid“, kterou po slibném úvodním riffu naprosto rozmělní nefunkční refrén, jenž definitivně zabije docela slušnou sloku. Nezafungovala ani „More Fool You“, jež je příkladem cukrkandlového a navíc nepříliš osobitého rocku, opět s velice slabým refrénem, jenž jako kdyby chtěl zdůrazňovat skladatelskou impotenci předchozích let.
„Raging Silence“ představuje nový start kapely, i když ve formě, která nebyla ještě zcela přesvědčivá. I přesto, že v porovnání se starými alby znovu nemůže obstát, je spolu s „Abominog“ to nejlepší, čím se Uriah Heep v chudých osmdesátých letech prezentovali. V Shawovi našli skutečnou oporu, který sice pěvecky nepatří mezi naprostou světovou extraligu, ale je jasné, že tuhle kapelu ve své době zachránil. Vzhledem ke skladatelské formě Uriah Heep si ani lepší vstup do této legendy nemohl přát.
|
