Nevermore jsou dávno v pánu, Savatage patrně jakbysmet, Virgin Steele jsou totálně bez formy, Sanctuary na jediném albu po svém comebacku nedokázali na staré časy úplně navázat, Iced Earth teď budou chvíli řešit asi úplně jiné záležitosti, než muziku… a tak se kalifornským Witherfall, jejichž progresivní power metal amerického střihu celkem rafinovaně pokukuje po výše zmíněných partách (nemluvě o tom, že průsečíky s nimi se najdou jednak v samotné sestavě, jednak i v „pomocném“ personálu, který se na tvorbě alba podílel) nabízí celkem slušná šance zaplnit jejich místo (nejen) na zaoceánské scéně. Ovšem troufnu si tvrdit, že kdyby tyhle spolky měly možnost, chuť či kvalitu stále ještě pokračovat ve své kariéře, že by se Witherfall do téhle společnosti i tak dokázali procpat. Potenciál, který velmi sebevědomě naznačila jejich první dvě alba, plně dozrál, aktuálně vydané album „The Curse Of Autumn“ je jednoznačně nejsilnější položkou jejich diskografie a Witherfall na něm rozehrávají pohlcující našlapanou hru, plnou perfektních individuálních výkonů, silných melodií, bohatých náladových zvratů, strhujících emocionálních bouří a vyhrocených momentů.
O autorských schopnostech Witherfall asi nejlépe vypovídá fakt, že dva nejrozsáhlejší kousky alba („Tempest“ přes osm minut, „…And They Blew All Blew Away“ přes čtvrt hodiny), jsou zároveň nejsilnějšími položkami celého menu. Důvod je nasnadě – právě v těchto skladbách se obratnost při proplétání různých metalových stylů (heavy, power, progres, speed, thrash) může projevit nejvýrazněji, právě tady je pocitové žonglování nejbarevnější, právě tady se dokonale spojuje rozmáchlá výpravnost s agresivitou, právě tady se velmi šikovní muzikanti nejvíc vyřádí. A co je nejzásadnější, vše drží zcela spolehlivě pohromadě, spojení leckdy docela komplikovaných pasáží se silnými melodiemi je přirozené a nenásilné.
Witherfall umí být i umírněně elegantní – kraťounká titulní „The Curse Of Autumn“ nasadí velmi uklidňující tvář, aby v svém finále explodovala a připravila půdu pro žhavou kytarovou exhibici v instrumentálce „The Unyielding Grip of Each Passing Day“, podobně dokonale kontrastně funguje úvod alba v dramatickém intru „Deliver Us into the Arms of Eternal Silence“ a následné splašené riffovce „The Last Scar“ s parádně natlakovaným zpěvem.
Mistrovsky napsáno, mistrovsky zahráno, mistrovsky nazpíváno, mistrovsky nahráno. Co dodat víc?
|
