Kola slávy se začínala roztáčet. Přestože debut „Funny How Sweet Coco Can Be“ zabodoval pouze ve Skandinávii a v domovské Velké Británii byl označen za propadák, singl „Co-Co“ byl stále uhnízděný v žebříčcích. Skladatelská dvojice Nicky Chinn a Mike Chapman kapele nabídla další skladby, které však nebyly určené pro album, ale spíše pro singlové užití. Na tomto poli se totiž The Sweet začalo v roce 1972 nebývale dařit. Nejprve přišel neškodný popový popěvek „Alexander Graham Bell“, který už dnes zcela zapadl prachem, ovšem s dalším singlem „Poppa Joe“, jenž měl úvod snadno zaměnitelný s „Co-Co“, se The Sweet vrátili do hitparád s plnou parádou. V případě této skladby a částečně i následujícího singlu „Little Willy“ se stále ještě jednalo o bubblegumové záležitosti, od kterých se ale brzy kapela měla nadobro odstřihnout. Skladba „Wig Wam Bam“ ukázala, že kapela to chce táhnout mnohem více hardrockovějším směrem.
Zlom přišel, kdy se už nepokrytě hardrocková věc „Block Buster!“ dostala na první místo britské hitparády. V tu chvíli byli The Sweet na vrcholu blaha. Kapela konečně dosáhla svého, když Chinn s Chapmanem pochopili, že nejvíce jim sluší tvrdší, přestože stále ještě hodně melodická tvář. Naservírovali kapele trojici skladeb – „Hell Raiser“, „The Ballroom Blitz“ a „Teenage Rampage“, které z nich pro rok 1973 udělali nejžhavější kapelu ostrovní rockové scény. Byl z toho úspěch jako hrom, ovšem členům kapely už letěly nosy nahoru. „Byli jsme si jisti, že si poradíme bez Chinna a Chapmana a začali jsme stále více skládat na vlastní pěst,“ uvedl Andy Scott, „chtěli jsme, aby další album bylo plně v naší režii a aby to byla skutečně hardrocková deska.“ Scotta to stále více táhlo k tvrdé kytarové hudbě, pro což našel podporu v celé kapele, zejména u Briana Connolyho, jenž se viděl v pozici nového Roberta Planta a největšího sexysymbolu hardrockového hnutí. Jenže The Sweet podcenili svou vlastní minulost. Starými singly byli natolik svázání s bubblegumem pro holky, že se na ně kovaní hardrockeři dívali skrz prsty a zmínka o The Sweet u nich vzbuzovala salvy smíchu.
The Sweet se rozhodli těmto posměváčkům vytřít zrak. Převzali do rukou skladatelské otěže a pod vlivem stále se rozpínající hardrockové vlny se pustili do komponování materiálu na druhé album, které je mělo ukázat v naprosto jiném světle než „Funny How Sweet Coco Can Be“. Trochu zaslepeni předchozími hitparádovými úspěchy se rozhodli nevyužít ani jeden z vydaných singů k propagaci desky a od tvůrčího procesu takřka odehnali Chinna s Chapmanem. Ti jsou na albu „Sweet Fanny Adams“ podepsáni pouze pod dvěma skladbami, přičemž zejména „AC-DC“ je rozhodně ozdobou desky. The Sweet ale už nechtěli dopustit aby se výsledný produkt vymkl jejich kontrole. Musel to být pro jejich staré příznivce obrovský šok, když album otevřela natlakovaná „Set Me Free“, skladba tvrdší než Deep Purple a Led Zeppelin dohromady, o které se dnes nahlas mluví jako o věci heavymetalové. Pochází z autorské díly Andyho Scotta, který byl na vrcholu blaha, když mohl světu ukázat, že není o nic horším hráčem, než tehdejší hardrocková smetánka.
Jeho tvrdě nazvučená kytara je velice důležitým prvkem na albu a skvěle doplňuje z minulosti známé typické vícehlasy. Je jednotícím prvkem všech skladeb a je jedno, kdo je pod nimi jako autor podepsán. Scott dokázal skvěle přepracovat i vklad Chinna s Chapmanem, když z původně bubblegumové „No You Don`t“ (tu stejně jako „Restless“ zpívá basista Steve Priest) udělal hardrockovou věc. Navíc The Sweet spolu s producentem Philem Wainmanem album skvěle namíchal a proto po úvodní energické jízdě „Set Me Free“ dojde na trochu zpěvnější a líbivější „Heartbreak Today“, následovanou „No You Don`t“ (jedinou trochu slabší položkou první poloviny) a dvěma hitovými tutovkami „Rebel Rouser“ a rock n`rollovou coververzí „Peppermint Twist“ od Joey Dee And The Starliters, což byl jediný singl vydaný ze „Sweet Fanny Adams“, který se zakousl do hitparád, ovšem úspěchy předchozích trháků zopakovat nedokázal.
Velice důležitá je druhá polovina desky. Tam už The Sweet zcela odhazují svou pózu hitparádových playboyů, a když vypálí tvrdou a temně hranou „Sweet F.A.“ (iniciály F.A. podle pozdější přiznání kapely znamenají „fuck all“), můžeme nepokrytě mluvit o heavy metalu. Je jasné, že z cválavého tempa skladby brali jasnou inspiraci pozdější vlajkonoši stylu Iron Maiden. Priestem zpívaná „Restless“ ubere trochu nohu z plynu, ale porovnejte The Sweet z debutu a ze skladeb tohoto ražení... Další hardrocková nálož „Into The Night“ (pro změnu zpívaná Scottem) opět ohromí přívalem energie a tvrdých riffů, aby se nad nimi pozastavil i sám Ritchie Blackmore a začal nad The Sweet uznale pokyvovat hlavou. Závěrečná „AC-DC“ vrací sice kapele její hitový esprit, ale Rubikon už byl překročen. Už se nešlo vrátit k popěvkům typu „Co-Co“, „Sweet Fanny Adams“ od nich kapelu odvedla nejdál, jak jen mohla.
Všimli si toho i britští fanoušci tvrdé hudby a konečně The Sweet vzali na milost. „Sweet Fanny Adams“ se stala nejúspěšnější albovou položkou ve Velké Británii a bodovala i v kontinentální Evropě, zejména v Německu, kde už The Sweet měli doslova božské renomé. Pomalu se jim otevírala i brána do Ameriky, kde byl po podobné hudbě velký hlad a The Sweet toho chtěli náležitě využít. Mezi tamní mládeží se totiž chytly dva nové singly „The Six Teens“ a „Turn It Down“. Bylo potřeba kout železo, dokud bylo žhavé.
|
