Jako by si členové finských Stud řekli, že ta skladatelská matrice, kterou používali na svých předchozích albech, se prostě nikdy neošoupe a nevyčerpá. Ale čekejte změny od kapely, která se se svým výrazem z osmdesátých let probudila při reinkarnaci, ke které po dlouhých čtyřiadvaceti letech spánku došlo před osmi roky. A nebýt trochu pálivého postu baskytaristy, na kterém téměř v pravidelných dvou až tříletých intervalech dochází ke změně, dalo by se říct, že u Stud je totálně všechno při starém.
Lehkost, která dýchá z většiny skladeb novinkového alba „War Of Power“, je svým způsobem odzbrojující. Pokud vám chutnal neinvazivní, zpěvný a vzletný heavy metal s nezanedbatelnou hard rockovou příchutí na debutu „Out Of Darkness“, či kterékoliv další nahrávce, možná budete s aktuálním albem trochu nejistě pokukovat po bookletu, které že z alb finské čtveřice to vlastně právě rotuje v přehrávači, neboť recept je neměnný a ingredience v podstatě také. Ne, že by k určitým nuancím v mezích zákona nedocházelo. Hned úvodní titulka s dynamicky pulsujícím refrénem se do uší zakousne o ždibec agresivněji, než je u Stud zvykem, „Addiction“ vsadí na o něco složitější strukturu, v „Tired“ na moment zavoní trocha dospěláckého rocku a zároveň kapele trochu ztěžkne zadek.
Vybírat z dosavadní diskografie skladby na potenciální výběrovku by bylo o vážení na lékárnických vahách, z „War Of Power“ by neměla chybět titulní píseň, nažhavená „Demon´s Gate“ s hodně kousavou kytarou a pozitivní „Soulmate“ se špetkou hymničnosti v refrénu. Právě v těchto skladbách je ta pravá podstata Stud. A co na tom, že znějí zatraceně povědomě nejen v rámci diskografie, ale vlastně v kontextu celé scény, kdysi dávno zasažené novou vlnou britského heavy metalu.
Jasná sázka na jistotu. Nicméně ta fungovala u Stud už od debutového alba. Takže skutečně, u Stud je úplně všechno při starém. Ale dobře se to poslouchá, tak proč ne?
|
