Také patříte k těm, kteří si myslí, že američtí Evanescence už nikdy nepřekonají svůj debut „Fallen“ s jejich nesmrtelným hitem „My Immortal“? Nebo vám spíše vadili stylové veletoče, kterými tato kapela kolem pohledné zpěvačky Amy Lee během dvaceti let své existence prošla? Pokud si na obě otázky odpovíte, že ano, tak pro vás novinka „The Bitter Truth“ bude pravděpodobně ztráta času. Na ní se Evanescence nevrací k formě z dob debutové desky, místo toho nabízejí další ze svých tváří. Kupodivu docela civilní a zbavenou symfonického balastu, který pro tuto kapelu byl v jistých dobách příznačný. Po dvou rozpadech a minulém albu „Synthesis“, kdy se zdálo, že tito Američané chtějí fušovat do řemesla i finským Nightwish, jdou Evanescence spíše ke svým rockovým kořenům, přestože je stále z nahrávky slyšet komerční kalkul a ozvěny poprockového mainstreamu.
To bylo pro tuto kapelu vždy typické, i multiplatinový debut „Fallen“ (jen v Americe se ho tehdy prodalo osm milionů kusů) byl spíše vycizelovaným produktem drahých studií než výtryskem uměleckého přetlaku, ovšem rozhodně mu nešla upřít jistá dávka kvality a možná i originality, neboť kapela přelétala mezi tehdy moderním nu-metalem, alternativním rockem a gotickou atmosférou. Ta zůstávala v kurzu i další léta, ovšem ubývalo i tak těžko hledané originality, a navíc i tvrdý výraz postupně měkl, až dospěl k minulé otřesné desce, na níž zbyla už jen patetičnost a nepokrytě popové kompozice. Jestliže se jednalo v případě „Synthesis“ o comebackové album, staří příznivci byli nuceni nad Evanescence zlomit hůl a kapela to nakonec nepěkně slízla i od kritiky.
Oproti „Synthesis“ je novinka „The Bitter Truth“ dobrou deskou a pokud jste fanoušky kapely, je šance, že vás zasytí. I když před rokem vydaný pilotní singl „Wasting My Time“ příliš důvodu k radosti nepřinesl a jednalo se spíše o skladbu konzervativně laděnou, navíc bez silného momentu, léto loňského roku přineslo kapele velký hit, když se rozhodla vypustit skladbu „Use Your Voice“. V tu chvíli se vědělo o nové desce, kterou kapela chtěla vydat až s koncem pandemie, a očekávání najednou byla mnohem větší. Pak se čekalo a čekalo a pandemie neustupovala. Proto došlo na „The Bitter Truth“, přestože Evanescence tvrdili, že album chtějí podporovat hlavně živými koncerty. I bez nich zatím novinka dokáže fungovat. Sice ne jako nejlepší album kapely, ale jako docela slušný standard, ve kterém se najde rovnoměrná porce dobrých skladeb a těch naprosto zbytečných.
Mezi ty lepší se zařazuje i pilotní „Wasting My Time“, přestože ze čtyř vydaných singlů (kromě „Use My Voice“ došlo i na „The Game Is Over“ a „Better Without You“) je ta nejhorší. Ovšem v porovnání s ostatními písněmi stále patří k lepšímu nadprůměru. Evanescence na novince znovu ukazují, podle jakého modelu svá alba vlastně tvoří. Byl to případ „Fallen“, „The Open Door“, a je to případ i „The Bitter Truth“. Tahle kapela dokáže složit hit, ale NIKDY (a to ani v případě debutu) neumí dát dohromady vyváženou kolekci výtečných skladeb. Vždy jde o to, že na každé album umístí čtyři a pět vydařených kusů, z nichž nakonec vytěží singlové hity, a zbytek doplní jen průměrnými kompozicemi, naplňujícími nejrůznější klišé, která mohou zaujmout producentskými fígly, ovšem o poctivém hudebním řemesle se nedá mluvit v žádném případě. I proto je na „The Bitter Truth“ posluchač konfrontován slušnými melodickými nápady (zejména zmíněná „Use My Voice“, zbylé tři singly a křehká „Far From Heaven“), které jsou v protikladu vůči docela zbytečným věcem (hlavně „Yeah Right“, „Broken Pieces Shine“ a „Blind Belief“). Ale je v podstatě u této kapely už tradice.
Na „The Bitter Truth“ je sympatické, že se Evanescence přesunuli k živelnějšímu hardrockovému zvuku, který je stylově posunuje ke kapelám typu The Pretty Reckless. Nad nimi sice Evanescence mají stále mírně navrch, ovšem ani tak se na jejich novince žádných sluchových orgasmů nedočkáte. Je lépe než před čtyřmi lety, ale opět nejde o žádný klenot. A vlastně, u této kapely asi nikdy ani nepůjde.
|
