„Punk není mrtvej, ale ten českej možná jo…“, halekají na svém aktuálním albu „Šminky padlejch královen“ pražští punk rockeři Nežfaleš. Ale buďte bez obav, pokud budou vycházet desky, které jsou až po okraj nabité bezprostředně chytlavým punk rockem, výbornými melodiemi, chytrými texty a ležérně vyzrálým nadhledem, tak jak to na novince předvádí Nežfaleš, není potřeba mít o životaschopnost tuzemské punk rockové scény sebemenší obavy.
Primárním pocitem ze „Šminek padlejch královen“ je nabíjející pozitivní energie. Ta vládne téměř celému albu po hudební i textové stránce. Osvědčené pravidlo, že v jednoduchosti je síla (na čem zásadnějším by taky měl punk rock fungovat?), Nežfaleš využívá do poslední kapky. Však ani není důvod vymýšlet něco objevného, písničková zpěvnost, která by v řadě případů spolehlivě bavila na rozjeté párty i s obyčejnou španělkou, fungovala u téhle party na většině jejich desek. Výborně čitelný a dynamický zvuk energii násobí, a neotřelost textů s kombinací vtipu, sarkasmu, životní zkušenosti i citem pro zacházení s mateřštinou tomu všemu nasazuje korunu. Album funguje hned na první dobrou a jeho síla roste natolik, že po kdovíkolikátém poslechu můžete stále laborovat nad tím, jestli se vám líp paří u motivační skákačky „Rezignace“ (s textovou perlou „hrdinů jsou sice plný hřbitovy, ale to i sráčů, v tom je to férový“), u dokonale využité ryzí punkové esence s šikovnou gradací do chytlavého refrénu v klipovce „Modlitba za pražský floutky“ („gaunerství v hlavě, propíchlý srdce na dlani, to je jak magnet, kterej přitahuje problémy“), jízlivý šťouchanec do politiky s dokonalou pointou „Iggy Pop For President“ („když svině káže, vždycky volí vlídnej tón“), rozverná šantánovka s country podtónem a hostovskou „pohřbívací“ účastí kolegů z punkových kapel „“Punk není mrtvej (ale ten českej jo)“. V samotném závěru desky, jako kdyby Nežfaleš chtěli naznačit, že i když se strašná spousta věcí, událostí a dění dá brát s noblesou a lehkou hlavou, přijde solidní rána mezi světla – minutová agresivní střela „Morálka“ oproti předchozí nevázanosti důrazně zagresivní a ztratí veškerou hravost, nikoliv však sílu, finální „Femme Fatale“ hudebně potemní, aniž by ztratila melodickou lehkost, textově zamrazí („i drobný čórky kurví velký sny“) a o nejsilnějším kousku celé kolekce je jasno.
Nechci tvrdit, že se Nežfaleš někam posunují, neboť z těch ingrediencí, na kterých je postavená tahle deska, vaří systematicky a pravidelně. Ale když v „prezidentském“ songu zazní (byť v trochu jiném kontextu) slogan „a víme, co chceme říct“, říkáte si, že tohle je velice trefná charakteristika „Šminek padlejch královen“. Nejen, že Nežfaleš vědí, co chtějí říct, oni to navíc říkají ve skvělé formě a ohromně zábavném pojetí.
|
