Dlouhá a spletitá je kariéra holandských věrozvěstů smrtícího kovu Pestilence. Stejně tak jsou jejich stará alba vlivná a pro deathmetalovou scénu velice důležitá. Nemusíme se bavit přímo o debutu „Malleus Maleficarum“, který je přece jen trochu nedomrlým počinem na hraně death metalu a thrashe, spíše demonstrující snažení mladých puberťáků na konci osmdesátých let. Bavme se o zásadních stylových momentech na deskách „Consuming Impulse“ či „Testimony Of The Ancients“, a především o kapelním opus magnum, technicky dokonalé fúzi progresivního death metalu a jazz rocku na počinu „Spheres“ z roku 1993. Tehdy dosáhla kariéra Pestilence vrcholu a kapela byla mezi žánrovými fanoušky označována za novodobé bohy. Jenže to nemělo dlouhého trvání, brzy po „Spheres“ došlo k rozštěpení sestavy a k následnému rozpadu, jenž jako by trval celou věčnost.
Po comebacku se Pestilence nevrátili už tak silní, přestože v porovnání s konkurencí byli stále vpředu o několik koňských délek. Jenže znovu začal personální kolotoč a jediným stálým členem kapely zůstal frontman Patrick Mameli. Jistě, on je tím zásadním tvůrcem nezaměnitelného zvuku. Je také charakteristickým pěvcem, jehož hlas je v deathmetalové komunitě rozpoznatelný na první poslech. Ovšem i v jeho případě panuje jisté megalomanství a pocit neomylnosti, neboť chce mít bedlivý dohled nad každou notou, která se kdy dostane na nahrávky jeho kapely. Odtud pramení jeho spory s ostatními členy kapely, kteří si připadají odstaveni na druhou koleji či dokonce degradováni na úroveň nájemných muzikantů. Pro hudbu Pestilence je tento stav trochu kontraproduktivní. I když si jejich alba v novodobé éře uchovávají punc vysoké kvality a pořád mohou školit široký zástup následovníků, zcela se z nich však vytratil pocit výjimečnosti a chuť posouvat vlastní hranice s každým albem zase o kousek dál.
Ten pocit stagnace nastínila už předchozí alba „Obsideo“ či „Hadeon“, a ve stejném trendu kapela pokračuje i na „Exitivm“. Proto je také novinka, i přes výměnu tří čtvrtin osazenstva kapely, zase naprosto typickou prací Pestilence. Tedy typickou prací Patricka Mameliho. „Exitivm“ jasně dokládá tvrzení o tom, že je v podstatě úplně jedno, jaký muzikant je členem kapely, protože její alba těžko někdo vytrhne z vyjetých kolejí a Mameli jako jasný vůdce smečky nikdy nedopustí, aby mu kdokoliv mluvil do skladatelského procesu. Proto novinka opět míří někam mezi ta nejkultovnější díla Pestilence, jakými jsou monolity „Testimony Of The Ancients“ a „Spheres“. Což je samozřejmě v pořádku, v té době zažívali Pestilence ty nejlepší chvilky, ovšem na druhou stranu, tehdy byli revoluční kapela, která s každým dalším albem zaznamenávala obrovský přínos k deathmetalové obrodě. Dnes tato hra na minulost má svá ale… Zejména od kapely, která patřila k průkopníkům stylu a nakonec se stala až nebezpečně konzervativním tělesem.
Ve své podstatě je „Exitivm“ další skvělá deska od skvělé kapely. Je ohraničena působivým intrem „In Omnibvs“ a mrazivým outrem „Personalitvs Mortem“, což jí dodává na působivosti. Materiál mezi nimi je vyplněn technicky dokonalými skladbami, které nepostrádají energii i rozmanitost a stále ještě mohou udivovat avantgardními prvky, dotvářející místy („Morbvs Propagationem“ či „Dominatvi Svbmissa“) až osudovou atmosféru použitím kláves a bohatých orchestrací. Ale nějaké překvapení zde skutečně nečekejte… Pestilence model roku 2021 jsou především o skvěle zvládnutém řemesle, jež sice zaručuje kvalitní poslech, během něhož pracují i emoce (tedy v případě, že jste naladěni na stejnou deathmetalovou vlnu), ovšem tím Mamelimu uniká možnost vytvoření díla, které by se mohlo rovnat jejich starým, skutečně revolučním počinům.
Stylové fanoušky, libující si v konzervatismu a zaběhlých pravidlech (klišé?) „Exitivm“ rozhodně potěší. Je na něm všechno v naprostém pořádku a na místě, kde to má být. Leckdo to bude brát jako pozitivum, ovšem pro někoho už tato hra na minulost může představovat docela slušný problém. Vývoj, který byl Pestilence vždy vlastní, se v posledních letech se skřípotem zastavil.
|
