Po vydání „Crazy Nights“ jako by se Kiss začali znovu dostávat do širšího povědomí a pokud nesměřovali rovnou ke svému statusu ze sedmdesátých let (to už nebylo dost dobře možné), minimálně se popularitou vrátili do dob „Lick It Up“. MTV, která udávala tón všeobecnému vkusu, si oblíbila jejich klipy „Crazy Crazy Nights“, „Reason To Live“ a „Turn On The Night“, a kapelu nasazovala vedle nových hegemonů doby Poison, Guns N`Roses a Mötley Crüe. Ti všichni na Kiss odkazovali jako na své vzory, čímž kapele v jejím novodobém snažení rovněž pomáhali. Někteří staří fanoušci sice nad „Crazy Nights“ a i dvěma novými skladbami z kompilace „Smashes, Thrashes & Hits“ ohrnovali nos a remcali o popovém zvuku, ale kdo z nich si uvědomil, že Kiss šli vždy s dobou a komerční aspekt věci pro ně nikdy nebyl zanedbatelnou věcí. Krédo „peníze nesmrdí“ šlo v případě Paula Stanleyho a zejména Genea Simmonse až do samého morku kosti.
I nejviditelnější osobnost období alba „Crazy Nights“ Paul Stanley, přiznával, že se mu nelíbila produkce desky, kterou měl na starosti Ron Nevison, jeden z tvůrců pompézního zvuku osmdesátých let, kvůli čemž prý řada skladeb přišla o své ostří a náboj.
Rozhodl se proto, že příští desku si bude za asistence stále v hollywoodských filmech vytíženého Genea Simmonse produkovat sám. Stanley dokonce tvrdil, že tím by se Kiss znovu přiblížili ke svým kořenům, ovšem se soudobou tváří a tehdy moderním zvukem. Než se začala deska „Hot In The Shade“ nahrávat, uběhly od vydání „Crazy Nights“ skoro dva roky a scéna se za tu dobu změnila. Mizela natupírovaná kultura a načechraný, klávesový zvuk. Vyšla „Appetite For Destruction“ od Guns N`Roses, která scéně nastavila zcela nové parametry, jenž opovrhovaly starými pořádky a zženštilými manýry. Rocková hudba znovu směřovala k tvrdšímu zvuku a toho si Stanley a Simmons byli moc dobře vědomi. Věděli, že další „Crazy Nights“ by jim v roce 1989 neprošlo.
„Album produkovali Paul a Gene. Mysleli si, že Kiss nikdo nezná líp než oni. Uvědomovali si, jaké máme možnosti na trhu a věděli, že prorazit na jiné trhy nebo rozšířit řady publika je velice těžké. To bylo naprosto jasné. Brali to asi takhle: Můžeme za nahrávání utratit miliony dolarů a pořád prodáme jen tolik a tolik desek. Pokud utratíme jen půl milionu dolarů, uděláme si všechno sami, prodáme stejný počet kusů.“ Jenže je tohle zrovna ten správný přístup? Já to soudit nebudu. A jestli mi připadá, že to poškodilo kapelu a muziku? Do určité míry ano…“ Bruce Kulick
Veškerý dohled nad deskou umožnil rozmach ega obou hlavních představitelů, kteří se rozhodli „Hot In The Shade“ pojmout ve velikášském stylu a vytvořili bezmála hodinovou nahrávku. Ta nepostrádá velké ambice, ale právě (na poměry Kiss) obří stopáž a patnáct skladeb je největší slabina tohoto díla. To mohlo aspirovat na jedno z nejlepších alb Kiss vůbec, ovšem kvůli rozmělňování nápadů a několika skutečně zbytečným skladbám se z něho nakonec stala běžná řadová deska. Ozdobená řadou skvělých skladeb, ale i řadou momentů, které by klidně mohly vyjít jen jako B strany singlů. Velkým plusem byl návrat Gene Simmonse k silnějším skladbám, které poprvé od „Lick It Up“ nepůsobí jen jako výplň prostoru mezi žhavými hitovkami Paula Stanleyho, ale zdárně jim na mnohých místech konkurují.
S těmi nejlepšími skladbami přišel samozřejmě Paul Stanley, z jeho pera (za přispění externích autorů Desmonda Childa nebo Michaela Boltona) pochází dvojice největších hitů, „Hide Your Heart“ a baladický majstrštyk „Forever“. Ty jsou výkladní skříní desky, jejími nejviditelnějšími symboly. Dnes je zvykem spojovat „Hot In The Shade“ především s těmito skladbami, ovšem podobně vydařených věcí tato deska obsahuje mnohem více. Zapadly sice prachem času, ale i po více než třiceti letech stále stojí za poslech. Je tu energicky rázný otvírák „Rise To It“ (v klipu k němu se Stanley a Simmons opět ukázali v make-upu), jenž ukázal, že kašírované časy „Crazy Nights“ skončily. Jsou tu opět skvělé Stanleyho hitovky s hromovými refrény „King Of Hearts“, „Silver Spoon“ a „You Love Me To Hate You“, mající potenciál pohnout mnohatisícovým davem na stadionu. A jsou tu také vydařené kousky z dílny Genea Simmonse „Cadillac Drems“, „Betrayed“, „Somewhere Between Heaven And Hell“ a „The Street Giveth And The Street Taketh Away“, dokazující znovunalezenou chuť vytvořit skutečně silné skladby. Pokud by „Hot In The Shade“ byla stvořena z těchto deseti věcí, bezpochyby by se jednalo o jedno z nejlepších alb kapely. Ovšem zbylé skladby („Read My Body“, „Love`s A Slap In The Face“, „Prisoner Of Love“, Boomerang“ a „Little Caesar“ Erica Carra) jsou o poznání slabší kusy, které snahu o vytvoření skvělého díla torpédují.
„Hot In The Shade byl náš první krok k návratu ke starému stylu. Neopakovat se a znovu nalézt ztracenou identitu. To jsme museli udělat na tomto albu. Museli jsme se ohlédnout a říct si: „Našel by se v tom, co jsme podnikli nebo co se nám přihodilo během uplynulých patnácti let, přebytečný balast? Pokud ano, zbavme se ho. Musíme mít jistotu, že základem, na kterém budeme stavět, je rock, kytary a tvrdá muzika, protože přesně na tom jsme tehdy začínali. Na to nesmíme zapomínat. „Hot In The Shade“ je album, které se opravdu vrací ke kořenům, k tomu, co lidi považují za odkaz Kiss.“ Paul Stanley
Úspěch „Hot In The Shade“ je trochu diskutabilní. Kapela za něj obdržela jen zlaté ocenění a ve výsledku se jej prodala polovina toho, co „Crazy Nights“. Kiss z něho ale dokázali vytěžit hit „Forever“, který se stal jednou z nejhranějších a nejznámějších skladeb kapely vůbec. Díky tomu velikášsky pojaté turné se sfingou na pódiu slavilo úspěch, a to i přesto, že nakonec nedošlo k vyhlíženému spojení, při kterém měl spolu s Kiss na cesty vyrazit kytarista Ace Frehley se svou kapelou v roli předskokanů. Tehdy ještě čas k velkému comebacku nenastal, ale jeho doba se přece jen blížila. Ovšem ještě předtím přišla událost tak nečekaná a smutná, že celou existencí Kiss otřásla v základech. Když se turné k „Hot In The Shade“ chýlilo k závěru, nemilosrdný prst osudu projevil svou zákeřnost a ukázal na bubenickou stoličku, kde seděl Eric Carr.
„Nejdřív jsem si myslel, že mám chřipku. Pak to vypadalo na zápal plic. Šel jsem na rentgen plic, všechno vypadalo v pořádku, ale doktor mi sdělil, že jedna srdeční komora je zvětšená. Poslal mě ke kardiologovi, který na echokardiogramu zjistil, že mi skoro celé srdce plave v jakési tekutině. Byla to krev.“ Eric Carr
Rozhovor s tímto citátem bubeník poskytl v polovině roku 1991, kdy už měl za sebou čtyřhodinovou operaci, která měla za úkol zhoubný nádor z jeho těla odstranit. S čím nikdo nepočítal, byla skutečnost, že už došlo k metastázím, které zasáhly i další orgány. „Teď už je mi lépe,“ ukončil tehdy zmíněné interview, ovšem věci brzy dostaly rychlý spád. Carr se ještě objevil v klipu ke skladbě „God Gave Rock N`Roll To You“, jež se měla stát pilotním singlem chystané desky, ale bylo to jeho finální vystoupení. Tečka za jedenáctiletou kariérou, během které si splnil svůj sen a stal se bubeníkem jedné z největších kapel na světě. Pár dní poté, co se v září 1991 ukázal na předávání cen MTV Awards, zkolaboval, když se k rakovině srdce a plic přidala ještě mozková mrtvice. Neprobral se už nikdy. Zemřel 24. listopadu 1991, ve stejný den jako Freddie Mercury…
|
