Na minulém albu „A Tragedy in Steel Part II: Shakespeare`s King Lear“ se němečtí Rebellion snad poprvé výrazněji zbavili své pupeční šňůry ke Grave Digger. Tenhle krok by si určitě zasloužil pochvalu, problém byl, že při něm Rebellion sklouzli do jakési rutiny a při zpracování Shakespearova námětu působili poněkud těžkopádně. Že se ústřednímu duu Tomi Göttlich – Michael Seifert, které v mezidobí stačilo vyměnit kompletní zbytek osazenstva kapely, tahle houževnatější podoba zalíbila, vypovídá i aktuální novinka „We Are The People“.
Je to trochu škoda, protože ústřední téma, které Rebellion na albu zpracovávají, je rozhodně k zamyšlení – Rebellion se snaží posluchače přesvědčit, že za věčným a pro metal vděčným tématem (válka) stojí rasismus a nacionalismus, a berou to od devatenáctého století až po současnost. Škoda, že k zajímavému námětu nepřidali Rebellion i zajímavější muziku. Takhle sytý, hutný a důrazný zvuk, o který se postaral Uwe Lulis (Accept, ex-Rebellion, ex-Grave Digger) přijde trochu vniveč, i když je jedním z výrazných magnetů nahrávky. Paradoxem je, že nejsilněji působí na „We Are the People“ spojnice na minulost kapely – ve výhružně znějící „World War II“ se v kytarovém sóle kromě Uweho Lulise objeví i Simone Wenzel (která si v minulosti v řadách Rebellion odkroutila celou jednu pětiletku) a protože jde o jednu ze živějších skladeb, které kapele sluší víc než vláčnější tempa, neboť se v nich vyhýbá topornosti, patří tahle píseň k tomu nejzajímavějšímu, co deska přináší. Podobně jako našlápnutá „Vaterland“ (najdete v ní inspiraci německou národní hymnou?), ve které koketování s atmosféričností po vzoru hrobníků z Grave Digger také funguje naprosto spolehlivě. Rebellion nejsou žádní zelenáči, takže samozřejmě do většiny skladeb dokáží propašovat háčky, na kterých se dá zachytit (kytarová sóla, melodický motiv), ale i když ta na „A Tragedy in Steel Part II: Shakespeare`s King Lear“ objevená valivá a urputná podoba má tendence posluchače ušlapat, jako celek působí docela upracovaně.
Rebellion se oproti minulé desce probrali z jakési utahané letargie, nejde jim upřít siláctví, důraz i dobré muzikantství, ale nějakých zásadních nápadů se jim stále nedostává. „We Are The People“ i přes svůj hrozivý výraz prostě ne a ne nakopnout.
|
