V příštím roce oslaví ikonický zpěvák Udo Dirkschneider sedmdesátku. Od roku 1979, kdy v řadách Accept poprvé zazněl z alba jeho osobitý hlas, vydává své dvacáté sedmé řadové album s alarmujícím názvem „Game Over“. Nebýt loňského zablbnutí si s německým armádním orchestrem na desce „We Are One“ se Udo vytrvale drží svého kopyta, takže otloukat mu o hlavu, že alba s jeho účastí (jedno, jestli pod hlavičkou Accept nebo U.D.O.) mají mnoho společného a postupem času (logicky) hrozí jejich čím dál větší zaměnitelnost, je naprosto zbytečné. Udo jiný nebude a fanouškům servíruje přesně to, co od něj mají rádi a co zjevně dokonale ovládá.
A je úplně jedno, kdo mu u toho dělá společnost. Udův stále řezavý hlas je dominantní, a i když kytarová hravost, která velice příjemně osvěžuje letošní album, svědčí o mladé krvi jeho spoluhráčů, hlavním společníkem principálova vokálu jsou naprosto typické riffy (už ten úvodní v otvíráku „Fear Detector“ zní zcela nezaměnitelně), striktně pochodová přesná rytmika a příznačné zacházení s melodiemi, díky kterým je „Game Over“ albem, které spolehlivě zapadne do diskografie U.D.O. I když z ní nebude žádným způsobem vyčnívat, příznivce kapely určitě nezklame. Byť je u U.D.O. v posledních letech obvyklé nabídnout svým příznivcům kolem jedné hodiny nové hudby, díky léta podobnému autorskému vzorci se šestáctiskladbová kolekce zdá přece jen trochu zbytečně natažená, a nic by se nestalo, kdyby si kapela dva tři kousky pošetřila. Ovšem u pichlavé „Holy Invaders“ s výborným kytarovým souzněním a masivním refrénovým sloganem, chorálovky „Metal Never Dies“, přímočaré jízdy „Like A Beast“ s atmosférickým úvodem a rozesmátým kytarovým sólem, či výhružné „Marching Tank“ si (možné už po sté) stejně řeknete, že klasický heavík se v téhle formě nikdy neoposlouchá.
Pokud jste slyšeli již alespoň tři alba U.D.O., v základu v podstatě znáte celou jejich diskografii. „Game Over“ do tohoto postulátu stoprocentně zapadá. Co je však podstatné, u žádné z desek (včetně té aktuální), mě dosud ani nenapadlo uvažovat, že by byla zbytečná. Trochu varovně znějící název alba by měl cílit na současný stav naší společnosti, nikoliv na úvahy o možném konci kariéry. A to je fajn, bez sympatického pořízka Uda a jeho pravidelné porce muziky, u které všichni moc dobře vědí, jak bude znít, by v metalovém světě něco chybělo. Udo ve svém klasickém rozpoložení prostě nezklame!
|
