Ač se britští FM snaží sebevíc, ač je na ně v současné době spoleh, že budou vydávat novou desku každé dva roky, nikdy se jim pravděpodobně nepodaří vykročit ze stínu toho, co dělali v osmdesátých a na začátku devadesátých let. Tehdy se z nich nestala hvězda první kategorie, ale jejich mix hard rocku a AOR, korunovaný skvělým projevem vokalisty Stevea Overlanda, patřil k tomu lepšímu, co tehdejší košatá scéna nabízela. Ač se kapela snažila na desce „Aphrodisiac“ udělat krok novým směrem, spláchla ji vlna grunge a trvalo hodnou chvíli, než se muzikanti z prožitého šoku oklepali a vrátili kapelu zpět do hry. Slabší, než byla před seattleskou vichřicí, ale pořád ještě nabízející desky, které dokázali alespoň částečně splnit požadavky na kvalitu. I když vše je obyčejnější, méně načechrané a více očekávatelné. Ale co byste chtěli po kapele, která debut vdala v roce 1986 a dnes se její členové, kteří v té době nebyli žádní puberťáci, dostali do důchodcovského věku.
Problém nových alb FM spočívá v tom, s čím je poměřujete. Jestliže s novými AOR projekty, které se rozlezly po celém světě a rekrutovaly se ze sestav známých hudebníků, přečimž leckdy nedávaly valný smysl už jen při výčtu jmen, pak FM dopadnou skvěle. Oproti podobným projektům (jmenování se zdržíme, stylovému fanouškovi je jasné, kam je výtka mířena…) jsou Britové stále zářivá kapela, jež rozhazuje dobré skladby na každém kroku. Pokud nová alba budeme porovnávat s žánrovou klasikou osmdesátých let, ale i s první třemi, čtyřmi (pěti…) deskami samotných FM, dopadne nová tvorba nepoměrně hůř. Druhé “Takin` It To The Streets“ už tato parta nenatočí ani kdyby se stavěla na hlavu a nebude ani tak odvážná jako v době mezi deskami „Aphrodisiac“ a „Dead Man`s Shoes“, na nichž prezentovala zemitější tvář, podpořenou vytříbeným skladatelským rukopisem.
Stejně jako na všech post comebackových albech se Overlandova parta snaží o návrat k původním třem deskám, ač jí musí být jasné, že plout proti proudu času má svá velká úskalí. Žádná kapela už nemůže věrně zachytit ducha doby, která je více než třicet let pryč. Jen blázen by si mohl myslet, že zastaví věk a i v šedesáti bude mít stejnou energii a zápal jako v pětadvaceti, třiceti. Tenkrát FM byli odvážnější, nebáli se vystrčit růžky a svou tvorbu obohacovat vlivy z jiných prostředí, než je klasické AOR. To se dnes neděje, i kvůli tomu zní skladby po comebacku opotřebovaněji než na starých deskách, a sázka na jistotu hraničí s tím, že FM přeposlouchávají své staré nápady asi víc, než by bylo vhodné. Skladatelská studnice sice nevyschla, ale je v ní mnohem méně vody, než tomu bylo před desetiletími.
S „Thirteen“ zažívá kapela stejný případ, jako s deskami „Atomic Generation“ či „Synchronized“. Předkládá svůj současný standard, desítku příjemných skladeb, které více než jako stadionové hity působí jako kulisová hudba. Občas zvednete obočí, když kapela přijde s lepší skladbou jako v případě „Waiting On Love“, „Turn This Car Around“, či balady „Long Road Home“, většinu času deska volně plyne kolem uší, ale nedokáže se do nich pořádně zahryznout. FM se vyvarovali zbytečných přešlapů, nenatočili nějakou vyloženě špatnou skladbu, ovšem nenahráli ani takovou, která by byla přesnou ránou na solar, takovou, jaká by dokázala rozproudit trochu líně ubíhající stopáž alba. Na „Thirteen“ jsou stáleve stejné postcomebackové formě, která je kořeněna precizními muzikantskými výkony a bezchybným Overlandovým hlasem.
FM si udržují svoji laťku a jistě potěší fanoušky, kteří byli nadšeni z jejich počinů posledních let. Kapela zajela do určitého módu, v němž může fungovat ještě další roky, toto zakonzervování nevykazuje žádné kvalitativní výchylky směrem dolů, ovšem ani směrem opačným.
|
