Portugalští vypravěči Glasya mají už od svého debutového alba „Heaven`s Demise“, které vyšlo před třemi lety, trochu megalomanské choutky. K plnému zobrazení jejich vizí by se hodily divadelní kulisy anebo rovnou filmové plátno. Z minulého díla se poučili o tom, že v takto výpravně pojaté muzice je třeba jít do hloubky, nevsadit jen na prvoplánovou opulentnost, ale i na barevnost a dynamiku příběhovou i hudební, a to se na aktuálním hrdinském eposu „Attarghan“ projevuje. Alespoň v jeho první polovině.
Příběh hrdiny Attarghana, jenž se postaví proti impériu, je tématem, které nabízí hodně široký prostor a pro pojetí cinematického symfonického metalu, tak, jak ho Glasya provozuje, je ideální. Co je důležité, citlivě dávkované vstupy vypravěče, ani motivační projevy hlavního hrdiny, či jeho debaty s dalšími postavami nepůsobí rušivě a přispívají k dramatičnosti celé story. Glasya se snaží o hudební rozmanitost, byť s jasnými odkazy na tahouny žánry (od Nightwish až kamsi ke Xandrii) se prostě počítat musí. Vydatně k nim přispívá lehce teatrální, do operních výšek naštelovaný, v zástupu podobně znějících zpěvaček celkem zaměnitelný hlas Eduardy Soeiro. Cestu, jak se vyvléci z univerzální škatulky, ukáže Glasya hned na začátku alba ve skladbě „From Enemy To Hero“, do níž si vypůjčí k mikrofonu brouska Marca Pastorina a píseň tím získá ohromně šťavnatý náboj, Alarmujícím způsobem může působit konstatování, že i v druhém nejpovedenějším kousku kolekce, neposedné „Retaliation“, dostává významný prostor další hostující zpěvák Leonel Silva. A s postupujícím časem se tohle varování potvrzuje, protože kromě osvěžujícího vyklouznutí z jasně daných pravidel žánru při výletu do Orientu v „Journey To Akhbar“, už Glasya jede v linii zpěvných melodií, křehkého zpěvu, solidně zahraných riffů i sól, neposedných bicích, časté střízlivé symfoničnosti a heroických nálad.
Což by mohlo stačit na žánrově slušné album, ale v kontextu toho, že elementem, na kterém Glasya staví, je výpravnost a příběhovost, nezbývá než konstatovat, že v roli vypravěče kapela stále není úplně přesvědčivá. Nejde jen o to příběh dramaticky a nadmíru přitažlivě otevřít, jde i o to nastavenou laťku udržet (což se v tomto případě úplně neděje) a celé drama vypointovat (což už vůbec nepřichází). I ve druhém kole Glasya kousla do velkého krajíce a i když se s ním popasovala přece jen zdařileji, nebezpečí, že v druhé polovině alba leckterý posluchač může ztratit pozornost i důvod sledovat detaily s každou další položkou zbytečně natahovaného alba (já vím, příběh) narůstá.
|
