Jak praví historie, žánrové superskupiny nemívají moc dlouhou životnost. O to více v době, kdy se to jimi jen hemží a stárnoucí rockeři jejich prostřednictvím (s naoko neokoukaným jménem) vzpomínají na dobu osmdesátých a devadesátých let, tedy na časy největší slávy. Je jasné, že do té doby se už ani s novým jménem nemohou vrátit, ač jsou zkušenější, mají větší přehled, ale většinou jim chybí mladická energie a přítomný není ani duch doby, který se studiovými technologiemi nahradit nedá. Black Swan, sdružující někdejší hvězdy anglo-americké hardrockové scény, je přesně takový případ. Co jméno, to pojem a tudíž očekávání, která kapela vzbuzovala, byla velká. Navzdory předsudkům jim dokázala dva roky stará debutová deska „Shake The World“ dostát, i když děl z doby před více než třiceti lety se entuziasmem (a už vůbec ne dopadem) dotknout nemohla. Přesto představovala precizní hardrockovou práci, plnou skvělých muzikantských i vokálních výkonů.
Říká se, že je nejdůležitější druhá a třetí deska. Ty ukáží, jestli je potenciál vložený do debutu správný a jestli kapela má nárok na budoucnost. Black Swan, které tvoří zpěvák Robin McAuley, známý spoluprací s Michaelem Schenkerem, kytarista Winger a Whitesnake Reb Beach, někdejší basista Dokken a dnes už dlouholetý člen legendárních Foreigner Jeff Pilson a bubeník Matt Starr, nepostradatelný hráč kapely bývalého kytaristy Kiss Ace Frehleyho a Mr. Big, se o to pokouší právě teď. Šance, že by se mohli na několik příštích let stát trvalkou, jsou slušné. Navzdory věku umělců, McAuleymu už klepe na rameno sedmdesátka, Pilson oslavil šedesátku, a Beach se Starrem se k tomuto věku pomalu blíží. Společně jim to ale hraje. Nechce se říct jako zamlada, ale pořád ještě dobře, ač se zdá, že kvalita debutové desky dorovnána nebyla. Pokud se tak nestalo, tak je „Generation Mind“ jen malý krůček za „Shake The World“.
Stejně jako „Shake The World“ je i „Generation Mind“ plnokrevným hardrockovým dílem, trochu více kladoucím důraz na tvrdé kytary než tomu bylo u minulé desky. Kvůli tomu ustupuje AOR vzdušnost, což je největší rozdíl mezi oběma alby a důvod, proč lze minulý počin považovat za vydařenější. Jinak desce formálně mnoho co vytknout. Pánové jsou velcí profesionálové na to, aby přišli s polovičatým materiálem. Vše je pečlivě ošetřeno v bezchybném zvukovém balení, splňujícím moderní standard, vše je šikovně napsáno, aby bylo možné většinu skladeb považovat za potencionální hity. Ovšem ty ve stylu starých majstrštyků domovských kapel znovu trochu chybí. Tuto funkci by (dle pasování do funkce pilotního singlu) měla plnit titulní „Generation Mind“, která sice hraje na komerčnější strunu, ovšem až tak překvapivá není. I když se snaží být dokonalá a zahrnuje všechno, od vypjatého McAuleyho vokálu, přes vznosné melodické nápady až po ohromné Beachovo kytarové sólo. To je formulka, na kterou Black Swan sázejí i v dalších skladbách.
Z nich nejlépe zafunguje svižná „Wicked The Day“, v níž se Black Swan dotýkají heavymetalového světa a ve výtečném refrénu dokázal excelující McAuley vykouzlit skutečně skvostné melodie, které předkládá s dramatickým patosem. Podobný styl zvolil i v závěrečné „I Will Follow“, ve které se Black Swan dotýkají svého epického vrcholu. Ostatní skladby spojuje spíše hardrocková dravost, z níž dokáží vykouknout velmi dobré kusy „Eagles Fly“, světem Kiss (z období alba „Asylum“) načichlá „See You Cry“, či „Long Way Down“, které představují letošní kvalitativní vrchol čtveřice. Příliš nedokáže překvapit úvodní „She Hides Behind“, která působí jako zahřívací kolo, stejně jako nenápadná „Crown“ nebo unylá balada „How Do You Feel?“, v níž veškeré ambice pohřbí nefunkční refrén. Zejména ve dvou posledně jmenovaných skladbách se ukazuje až příliš velká rutina, s níž ostřílení mazáci k tvorbě desek přistupují.
Čekat tak skvělé desky, jako byla vrcholná alba Dokken, Winger, Whitesnake, Foreigner či Mr.Big, by bylo bláhové, ale i tak Black Swan předkládají dost dobrou alternativu pro staré fanoušky, kteří chtějí slyšet dávné v idoly v akci. Tahle parta je ze superskupin, které chrlí label Frontiers, jednou z nejlepších. A doufejme, že jim to ještě pár let vydrží…
|
