Dokáže Gwar v dnešní době ještě něčím šokovat? Kostýmy to nebude, v porovnání s propracovanou image Lordi jsou jen chabým odvarem, navíc docela směšným. Určitě to nebude ani prohlášením, že kapela přichází z Antarktidy, protože každý ví, že jsou z amerického Richmondu a jejich pravou identitu znají všichni, kteří se o kapelu alespoň trochu zajímají. Nebude to ani hudbou, od dob průlomové desky „Scumdogs Of The Universe“ je jasné, co od kapely čekat. Postupem let mírně vymizel hardcorový prvek a Gwar hrají v podstatě svojský thrash s drobnými vlivy klasického heavy metalu, ale i tak tato kapela za více než třicet let prodělala jen malý pokrok. Proto největší změna, která se stala, byla výměna frontmana, když si Oderus Urungus nepohlídal hladinu heroinu, což se mu stalo osudným. Jeho místo zaujal někdejší basista Blothar, který se jej ujal se ctí. Dokonce tak, že člověk zapomene i na to, že součástí Gwar už není zpěvačka, chrlička ohně a tanečníce Slymenstra Hymen, vlastním jménem Danielle Stampe.
Gwar jsou dnes kultovní záležitost více než šokující kapela. Mají neměnný okruh příznivců, kteří se na jejich krvavě perverzní (i když úsměvnou) show jdou vždy podívat a kapela jim k tomu jednou za pár let nabídne soundtrack v podobě nového alba. To už nechce být trhákem a nové skladby slouží spíše k tomu, aby k nim kapela vymyslela pódiové kousky, ozvláštňující koncerty. Tím se oddělují od zbytku thrashmetalové scény, proto i když Gwar nemají silné skladby jako slavnější styloví kolegové, pořád je důvod na ně chodit. Na koncertech hudba hraje spíše podružnou roli, proto poslech desek byl vždy menším zážitkem než návštěva koncertů. To je i případ novinky „The New Dark Ages“. Odvrhnout ji šmahem jako kulisovou či kabaretní hudbu také dost dobře nejde, na to jsou Gwar příliš dobří muzikanti.
Proto je „The New Dark Ages“ dobrá deska. Nesplňuje kritéria klasické thrashmetalové nahrávky, ale dokáže být mnohem variabilnější, a demonstruje fakt, že Gwar se ze smrti Oderuse Urunguse patřičně otřepali a jsou silnější než v posledních letech působení bývalého frontmana. Devadesátá léta a díla „Scumdogs Of The Universe“, „This Toilet Earth“ nebo „America Must Be Destroeyd“ zůstávají nepřekonána, ale to je dané jak nostalgií, tak i tím, že Gwar skutečně působili jako úchylná monstra z Antarktidy. Novinka je lepší než pět let stará „The Blood Of Gods“. K tomu Gwar nepotřebují žádné stylové výhybky ani různé experimenty se zvukem či produkcí (to vše zůstává na klasickém módu), jen se jim tentokrát podařilo napsat více silných věcí. Je mezi nimi skočná „Mother Fucking Liar“ s refrénem ve stylu crossoverových part typu Suicidal Tendencies, skočná anthraxovská thrashovka „The Cutter“ a dramatičtější „Rise Again“, vedená spíše ve stylu stařičkého heavy metalu s nepostradatelnou epickou složkou.
Je škoda, že silné věci rozmělňuje předlouhá hodinová stopáž (to je na Gwar moc), v níž kapele místy dochází nápady i dech. Jako naprosto zbytečná se jeví závěrečná desetiminutovka „Deus Ex Monstrum“, plná roztodivných zvuků, ve které na hororovém podkladě dramatické akustické kytary působí rušivým dojmem. O trochu lépe vyzní podobně pojatá, i když v provedení střídmější (co se týče ruchů) a klasičtější (co se týče thrashové složky) „Starving Gods“, ale ani ona není to nejlepším, co Gwar nabízí. Pozitiva ale převažují. Pokud odečteme ještě slabší kousky „Bored To Death“ a „The Beast Will Eat Itself“, je zbytek alba velice slušnou prací, v níž dominují těžké riffy, pevný Blotharův hlas (kacířsky se nabízí myšlenka, že je lepším zpěvákem než býval Oderus Urungus) a patřičně temná atmosféra, dotvářená implantací různých samplovaných zvuků a producentskou dovedností.
Gwar nezklamali, ač svého vrcholu nedosáhli. Je na nich znát, že energie jim neubývá ani s přibývajícím věkem, kdy jevištní kostýmy těžknou a touha po zvrácenostech není tak silná. Proto se ke slovu dostává hudba. Gwar ji tvořit nezapomněli a prostřednictvím nové desky se udržují ve velmi přijatelné kondici.
|
