To bylo radosti, když se před dvanácti lety vrátila do sestavy italských melodysiláků White Skull zpěvačka Federica „Sister“ De Boni. Nebyla to náhoda, že nejsilnější alba kapely vznikla v závěru minulého století – kapela dospěla a našla svoji osobitou tvář, jejíž největší síla byla ve spojení ostrého Federičina vokálu, výborných melodií a explozivní energie. Po odchodu Federicy kapela natočila další čtyři alba, ale ani Gus Gabaro, ani Elisa de Palma nedokázali dát výrazu kapely tolik barvy a přesvědčivosti, jako jejich předchůdkyně. Otázkou mohlo být i to, zda se kapela nemusela natolik přizpůsobovat hlasům nových vokalistů, až ztratila část svého já, byť k vyloženě slabému albu White Skull sklouzli snad jen v případě desky „The Dark Age“. S návratem Federicy však jako mávnutím kouzelného proutku všechna kolečka do sebe zase spolehlivě zapadla a nahrávky z minulé dekády si mohou směle stoupnout po boku opusů z konce devadesátých let jako rovné s rovným.
Byť se řadu let kapela bez Federicy dokázala obejít, předchozí řádky naznačují, že White Skull z velké části stojí a padají s výkonem téhle divoženky. Což novinka „Metal Never Rusts“ potvrzuje, neboť z tria ponávratových nahrávek je její pěvecká forma poprvé zranitelná. Jako by Federica ze své palety ztratila nějaké barvy, které nejde ničím nahradit – byť jí neschází energie, ostrost, ani nasazení, jako by v některých moment narážela na bariéru, které ještě před pěti lety neexistovala, takže v některých momentech je Federičina pila ztupená, občas jí dělá problém naplno intonovat, sem tam chytne podivně neohebný výraz, a kde by na minulých deskách šla nekompromisně na hranu, tam se drží při zdi. Jako by část pasáží nahrávala těsně po koncertě a měla hlasivky příliš unavené…
Hráčsky nelze White Skull nic vytknout, Valentino Francavilla coby náhrada za „kytaristu s největším rozpětím prstů“ Danila Bara funguje přesvědčivě, kompozičně se dá na White Skull spolehnout, takže úvod alba jede v nejlepších intencích tradičních hymnických melodií s uštěkaným vokálem, riffovými kousanci, kytarovou naháněnou a spolehlivě akčním rytmickým pohonem, byť v titulní skladbě je Federičin „výpadek“ nejvýraznější. Funguje oblíbená kooperace s Chrisem Boltendahlem (Grave Digger) v adrenalinové sypačce „Scary Quiet“, vtipně působí Burtonovsky pokroucené rolničky „Jingle Hell“, jejichž strachopudně přitažlivá nálada bude spolehlivě fungovat nejen o Vánocích, nezbytná závěrečná balada „Weathering The Storm“ je příjemně emotivně vyhrocená, největší jedovce „Skull In The Closet“ trochu zbytečně ubírá razanci jemně laděný refrén, i když díky němu (i díky nápěvu, evokujícím hitovku „Asgard“), by to mělo pod pódiem pulsovat. Pokud v hloubi nahrávky objevíte námět v podobě knihy „The Soul Of Skulls“ od novináře Marka Doného, třeba vám k albu přibude i další zajímavý rozměr.
Název alba zní tentokrát příliš optimisticky. Na „Metal Never Rusts“ bohužel stopy rzi najít lze. A tenhle pocit není důsledkem vydatných hostin, které White Skull servírovali na posledních dvou deskách. Ten vychází z toho, že oproti předchozím spanilým a přímočarým jízdám to v soukolí White Skull občas zadrhne.
|
