Přestože Joe Lynn Turner udělal mnoho mravenčí práce pro slávu rockové hudby, je možné jej považovat za ne zcela doceněného zpěváka. Celý život měl docela smůlu, když vstoupil do světové hardrockové extraligy jako člen Rainbow, měla kapela nejlepší čas za sebou. Americkým hard rockem načichlá alba se nevyrovnala klasickým kouskům z dob, kdy v kapele zpíval Ronnie James Dio, a když Turner nahradil Iana Gillana v Deep Purple, dalo se mluvit o kroku zcela nešťastném. Slušné jméno si udělal po boku Yngwieho Malmsteena, s nímž nazpíval album „Odyssey“ a skvělý živák „Trial By Fire: Live In Leningrad“, za největší hvězdu však neplatil a stál o krok vzadu za excentrickým Švédem. Další účinkování, ať už hvězdná sestava projektu Mother`s Army (s Turnerem v něm hrál bubeník Carmine Appice, kytarista Jeff Watson z Night Ranger a basista Garyho Moorea a Ozzyho Osbournea Bob Daisley), kapela bulharského kytarového hrdiny Nikola Kotzeva Brazen Abbot či spolupráce s Glennem Hughesem, bylo dotčené jen hardrockovými fajnšmekry. Totéž se dá říct o sólové dráze, na kterou Turner nastoupil už v roce 1985.
I přes výtečný hlas hlavního protagonisty se jeho alba nikdy hitem nestala. To nejlepší „Hurry Up And Wait“ vyšlo v roce 1998, v době, kdy velká hardrocková jména byla na pranýři a Turnerovi slávu nepřineslo. Sólová dráha byla odstavena na druhou kolej a vydáváním vlastních alb zpěvák doplňoval rozličné projekty, kterých se už řadu let účastní. Naposledy na sebe upozornil v rámci AOR spolku Sunstorm, který byl velmi slušným podnikem firmy Frontiers Music, kam Turnerův zapadl naprosto přesně. Jako kdyby našel parketu, která mu sluší nejvíce od dob Rainbow, kdy s AOR také koketoval. Dnes už Joe součástí Sunstorm není (kapela ve spojení s Ronniem Romerem a Alessandrem Del Vecchiem spíše trpí) a proto přišel čas oprášit sólovou dráhu. Po dlouhých patnácti letech a způsobem, který čekal málokdo. Turner se, jak bývalo jeho zvykem, nespojil se svými vrstevníky a hitmakery ze sedmdesátých a osmdesátých let, hlavním spolupracovníkem se k údivu starých fanoušků stal předák deathmetalových Hypocrisy Peter Tägtgren.
Z toho je jasné, že Turner chtěl zvolit jiné vyjadřovací prostředky než na starých deskách, jako kdyby chtěl utéct z někdejší AOR/hardrockové ulity a ukázat, že ještě není tak starý, aby nedokázal nahrát plnokrevně metalové, energicky nabušené album. Ruku v ruce s tímto záměrem přišel Joe také s coming outem, konečně z hlavy sundal paruku a ukázal to, o čem se spekulovalo od osmdesátých let - svou pravou podobu s plešatou hlavou. Tehdy by mu to neprošlo, dnes je to úplně jedno, jen kdyby to pomohlo k tomu, že „Belly Of The Beast“ bude skutečně skvělá. Styl, kterým je album vedené, není to, co by Turnerovi slušelo nejvíce. Je hodně podřízeno Tägtgrenovu vnímání, o čemž svědčí úvod, v němž hladové kytary do desky vtrhnou spíše po vzoru Hypocrisy než Rainbow. Tägtgren jako producent a instrumentalista opatřil album ostře soudobým a mohutným zvukem, kde sem tam zaniknou melodie i Joeův hlas. Stalo se něco jako u dávného předchůdce, Grahama Bonneta, když chtěl dokázat, že nepatří do starého železa a dokáže nahrát tvrdou metalovou desku. Neslušelo to jemu, nesluší to ani Turnerovi.
Na desce se samozřejmě najdou dobré skladby, na to jsou Turner i Tägtgren příliš zkušení muzikanti. Mezi nejlepší můžeme řadit ty, kde se vše nepodřizuje primární tvrdosti. Patří k nim „Don`t Fear The Dark“ s jasným odkazem na tvorbu Rainbow a Deep Purple, zpěvná „Living The Dream“, v níž je zejména ve slokách Turnerovi ponechán dostatečný prostor pro rozpětí jeho hlasu, baladické „Dark Night Of The Soul“ a „Requiem“ a velmi slušná „Black Sun“. Zde je vše v pořádku a pokud by na takových principech fungovala celá deska, jednalo by se o lahůdkovou ukázku precizního hard rocku. Jenže na jiných místech to jde až na dřeň a album spíše zní jako další Tägtgrenův projekt (nejblíže má asi k Pain, bez výraznějšího industriálního podkladu) než jako sólovka sedmdesátiletého hardrockového bohatýra. Nesedí mu samplované plochy a hurónské vokály ve stylu Manowar v „Tortured Soul“, ani zbytečně tvrdé kytary v „Desire“ či „Tears Of Blood“, které by klidně mohly stát na albu „Jugulator“ od Judas Priest, a už vůbec ne pohřební marš „Fallen World“. Tady už to jde až přes čáru…
Na jednu stranu je třeba ocenit odvahu, s jakou se Joe do alba pustil a energii, které do něho dal. Na stranu druhou nebyla asi spolupráce s Tägtgrenem nejlepší volbou, světy obou muzikantů jsou si natolik vzdálené, že místy vznikl podivný kočkopes. Snaha o co nejmodernější sound nikdy nebyla výsadou starých hardrockových pěvců, kteří musí vědět, kde leží pravý Svatý Grál stylu. V „Belly Of The Beast“ to není…
|
