Když před dvěma lety dali Royal Hunt novému albu název „Dystopia“, svým obsahem v podstatě ideálně zapadlo do kontextu doby, neboť to, co se kolem nás dělo, skutečně mohlo působit jako cosi značně pesimistického, co s realitou má pramálo společného. A protože svět evidentně směr změnit nehodlá a některým událostem je těžké uvěřit, je název novinky „Dystopia Part II“ ze společenského hlediska opět trefou do černého. Dvojka v názvu však dokonale sedí i z pohledu hudebního – Royal Hunt v základním námětu navazují na předchozí předlohu (Ray Bradbury a jeho román „451 stupňů Fahrenheita)“, jako klíště se drží svého typického stylu (na dva roky starém odůvodnění, že vymýšlet něco unikátního po více než pětadvaceti letech je stále těžší, takže příznivci kapely mají očekávat tradiční esenci toho, na co jsou za ta léta zvyklí, není třeba měnit jediné písmenko) a dokonce i pro angažování pěveckých parťáků, vypomáhajících DC Cooperovi (s čímž kapela přišla na první dílu „Dystopie“) sáhli Royal Hunt po již osvědčené pětici křiklounů.
Novinka hudebně velmi úzce navazuje na desku minulou (a zcela zapadá do nezaměnitelného módu, který Royal Hunt budují už dlouhá léta), kvalitativně za ní však o něco zaostává. Může za to hlavně nepříliš výrazný start alba, v němž především sloky skladeb ne a ne posluchače vydatněji nakopnout, tolik typické přechody do zpěvných refrénů nejsou tak strhující a v poměrně rozsáhlých instrumentálních pasážích, v nichž - tak jako obvykle – klapky principála Andrého Andersena hrají stejně významnou (ne-li významnější) roli jako sólová kytara, to až tak nejiskří. Až v rozsáhlejší a rozmanitější „Live Another Day“ s příjemně čitelnou zvukovou strukturou a konečně velmi silným refrénem s tradičním nápěvem a dramatičtějším zpěvem, a v následné symfonií načichlé instrumentálce „The Purge“ začne srdce Royal Hunt naplno pulsovat. „One More Shot“ je typickým příkladem toho, že Royal Hunt již zcela rezignovali na jakýkoliv vývoj, nejpozději u této skladby si řeknete, že nic typičtějšího Royal Hunt už nemohou vytvořit (netvrdím, že to je primárně špatně, nicméně když se tak barevná hudba stane velmi snadno odhadnutelnou, musí nezbytně ztrácet lesk), což téměř čtvrthodinová „Scream Of Anger“ s narůstající dramatičností, vodopádem kláves a jemnou gradací ještě zdůrazní. A tak je strašně dobře, že pomalá piánová šantánovka „Left In The Wind“ s téměř bluesovou kytarou a náladovou smířlivostí působí v kolekci alespoň chvíli jako z jiného světa, tohle je nejsilnější záchytný bod (tedy alespoň v případě, že netoužíte po echt typických Royal Hunt) celého alba.
U Royal Hunt se dá počítat s tím, že neudělají špatnou desku. Trochu si ulehčují život tím, že nevystrkují nos ze svého světa, v němž jim je evidentně dobře, ale tím, že tuto skutečnost André Andersen jasně deklaroval ve svém prohlášení, ani jim to nejde moc vyčítat. Tedy alespoň do doby, než začnete mít pocit, že u kapely začíná převládat pocit sebeuspokojení a že začíná dělat alba tak trochu ze zvyku. „Dystopia Part II“ na tohle scestí kapelu ještě úplně nesvedla, ale směr k němu už nabrala.
|
