 V poslední době se okolo téhle dánsko-švédské bandy se sličnou děvou v čele spustila poměrně silná vlna nadšení v řadách fanoušků moderního metalu. Asi čtyři lidé se mě nezávisle na sobě ptali, jestli tuhle kapelu poslouchám a já pořád jenom zamítavě vrtěla hlavou. Tuším o jejich krátké existenci od nedávné doby, kdy předskakovali Kamelot na jejich evropském turné a nemám moc ráda, když mi někdo předhazuje: „Tohle si určitě poslechni, bude se ti to líbit.“. Ale čím dál víc známých, do kterých bych to vůbec neřekla, hodnotilo Amaranthe kladně, rozhodla jsem se jim tedy podívat na zoubek. Vždyť něco na nich přeci být musí, když nadchli tolik lidí.
Šla jsem do jejich poslechu poměrně skepticky. Ano, mám ráda moderní prvky v metalu, mix s popem, klidně i s disco, elektrem a jinými žánry středního proudu, ale nejsem přílišný fanoušek ženských vokálů. CD jsem protočila jednou, dvakrát, po třetí... a ejhle, ono se nechtělo nechat vypnout. Něco na tom vážně asi bude. Ačkoliv hlasový projev Elize Ryd nepatří mezi nějak silné, zajímavě barevné, či nějakým způsobem výrazné, velmi dobře se poslouchá. Slečna by ve škatulce popu pravděpodobně zapadla někam do průměru, ale v Amaranthe, kde je doplněná o mužský growl i melodický vokál, vyznívá zajímavěji.  A tři vokalisti v jedné kapele, to se tak často nevidí.
Na prvotinu je Amaranthe vážně povedeným kouskem, kterému těžko něco zásadního vytýkat. Možná přílišnou prvoplánovost, jenže v tomhle případě funguje. Proč se snažit o zbytečné složitosti, když jít tou jednodušší cestou je někdy to pravé? CD je našlapáno jedním hitem za druhým, krom klipovky „Hunger“ se jedná třeba o pilotní „Leave Everything Behind“ nebo „Automatic“. Popová tónina zpěvuli vyloženě sluší u pomalé „Amaranthine“. Jako celek pak působí „Amaranthe“ dobrým dojmem a fanoušky švédských Dead By April, nebo současných Sonic Syndicate by opravdu mohl zaujmout. A jenom dodatek, tahle banda zaujala i naši zarytou melodičku Ray a to už asi něco znamená.
|
